Spisovatelka Radka Třeštíková | foto: Jan Zatorsky, MAFRA
Filmové premiéry: o přízeň diváků se popere komedie podle románu Radky Třeštíkové nebo historické drama Romana Polanského |
Spisovatelka Radka Třeštíková patří k nejprodávanějším českým autorům a postupně získala status celebrity. V první řadě je však autorkou šesti knih, z nichž ta poslední, román Foukneš do pěny, vyšla těsně po jarní koronavirové pauze. Je jiná než předchozí romány a všechny, kteří si tuto spisovatelku nějak zaškatulkovali, překvapí.
LN: Foukneš do pěny se dočkalo rozporuplných reakcí čtenářů i kritiků, od adorujících po ty velmi kritické. Počítala jste s tím?
Víceméně ano. Každý autor si samozřejmě přeje, aby reakce byly hezké, naivně v to doufá, proč by se taky dopředu zatěžoval obavami ze špatné kritiky. Ale já tušila, že u téhle knihy budou reakce rozporuplné, už když jsem ji psala. Cítila jsem, že vycházím ze své komfortní zóny a že to stejné bude kniha vyžadovat i od svých čtenářů. Ne každému se cesta s hlavní hrdinkou chce absolvovat. Ne každý si ji užije. Není to jednoduché čtení, vyžaduje, hlavně na začátku, velkou pozornost a soustředění. Počítá s čtenářovou trpělivostí, protože spousta věcí se vysvětlí až ke konci. Celý text je záměrně psaný tak, aby se skrze něj mohl čtenář dostat přímo do hlavy někomu úplně jinému. To nemusí být příjemné, vezmeme-li do úvahy, že hrdinka, které se do hlavy dostáváme, v ní nemá zrovna uklizeno.
LN: Počítala jste tedy i s tím, že se čtenáři v příběhu ztratí a nebudou mu rozumět?
Ne, s tím jsem nepočítala vůbec. Moje chyba. Nedošlo mi, že se části čtenářů nebude chtít na všechna ta drobná i velká rozuzlení čekat. Já jako autor znám už dopředu celý příběh, vím, jak skončí, a netuším tedy, jak ten stejný příběh vnímá někdo jiný, kdo konec nezná už na začátku. Nedokázala jsem odhadnout, jak velký zmatek může ta spousta metafor, symbolů a vnitřních monologů vyvolat u někoho, kdo po té knize sáhne, protože u ní chce po práci vypnout. Tahle kniha žádné vypnutí nepřipouští, buď si k hlavní hrdince Vladěně do toho auta sednete a jedete s ní, anebo vám Vladěna ujede. Proto je ostatně anotace knihy tak stručná a omezuje se jen na to, že čtenáře k jízdě vybízí.
LN: Na rozdíl od předchozích knih je Foukneš do pěny opravdu jiná – tematicky i stylisticky. Čím to, že jste se vydala jinou cestou než dosud?
Nikdy dopředu nevím, který z příběhů mě chytne natolik, že mu budu ochotná věnovat tak velké množství času, jako kniha vyžaduje, což u mě obvykle znamená celý rok. Musím tedy cítit, že se tomu danému tématu chci ten rok skutečně věnovat. Musím si být jistá, že mě to nepřestane bavit už za pár dní. Že to ve mně rezonuje, že mě to baví. Foukneš do pěny není žádný experiment, jak se o knize občas v některých recenzích píše, není to ani žádná moje urputná snaha psát najednou jinak, dělat ze sebe někoho, kým nejsem. Každý autor by mi dal jistě za pravdu, že v určitém období prostě píše tak, jak je zrovna schopen psát, v tom žádná větší věda není. Jednoduše se stalo to, že jsem toužila sednout si do auta se sedmačtyřicetiletou ženou a odjet s ní na konec světa, a tak jsem to udělala, jakkoli šíleně to zní.
Sama jsem Vladěnu stvořila a sama jsem se z ní málem zbláznila, protože ve spoustě situací bych se já sama zachovala úplně jinak. Měla jsem nicméně potřebu souznít s někým, komu se to v životě všechno tak strašně vymklo, a to postupné porozumění cizí ženě, která je zrovna na kolenou, mi přinášelo zvláštní uklidnění, že člověk se ze všech pádů nemusí posbírat hned, že občas to prostě trvá a že není špatně dát tomu všemu čas.
LN: Plánujete i v dalších knihách nedbat na čtenářská očekávání a škatulky, do nichž vás někteří zařadili?
Abych byla upřímná, já když píšu, tak na čtenáře nemyslím. Často nicméně přemýšlím nad tím, jestli je povinností autora pořád se posouvat vpřed, anebo má i tu výsadu vrátit se kdykoli zpátky tam, kde čtenáře bavil nejvíc. Co je vlastně mým úkolem? Uspokojit čtenáře? Stačí to? Já nevím. Čím víc knih mi vyšlo, tím se pro mě ta otázka stává zásadnější, nemůžu ji dostat z hlavy, ale dokud mě bude psaní bavit, tak budu psát dál.
LN: A zatím vás to baví.
Ano, a moc. Jinak by to nešlo. K psaní se nejde přemluvit, donutit, vybrečet si to anebo vysedět. Když v tom není láska, jsou to jen za sebou poskládaná slova na stránce. To dobré vychází od srdce, vždycky a ve všem.
LN: Znamená to, že už pracujete na nové knize?
Mám pocit, že na nějaké knize pracuji v podstatě neustále. Jakmile odevzdám jednu knihu do tisku, jsem tak rozepsaná, že neumím přestat. U mě se nedostavuje ten pocit – hurá, už to mám, budu mít volno, já obvykle hned otevřu nový soubor a rovnou začnu psát nový román, protože najednou každý den něco nepsat mi nepřijde normální. Až po několika týdnech mi dojde, že to psaní sice hezky odsýpá, ale že se od předchozí knihy musím nejdřív úplně odstřihnout, takže dám ten text do šuplíku, dovolím si odpočinek, především duševní, a pak začínám znovu s čistou hlavou.
LN: Foukneš do pěny vyšlo těsně po otevření knihkupectví po uvolnění jarních koronavirových opatření. Byl v tom úmysl, nebo tohle datum bylo vybrané dopředu?
Datum bylo dané dopředu, protože se plánovalo, že kniha vyjde k veletrhu Svět knihy. Měla jsem tam mít i křest, dokonce jsem kvůli tomu posouvala dovolenou, jenže covid Svět knihy zrušil. Rozhodli jsme se, že se kniha určitě vytiskne – protože hrozilo, že bychom po prázdninách v tiskárně nemuseli najít volný termín – a přinejhorším zůstane chvíli na skladě. Nakonec jsme s ní mohli jít hned ven. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že týden před plánovaným vydáním se konečně otevřela knihkupectví a lidé měli chuť si udělat radost nějakou knižní novinkou.
LN: Už několik let jste nejprodávanější českou autorkou. Proč myslíte, že zrovna vy?
To vůbec netuším. Já osobně nad tím ani nepřemýšlím, pokud se mě na to někdo nezeptá, nutno říct, že se mě na to někdo ptá neustále. Jisté je, že moji popularitu odstartovaly Bábovky. Nikdo nevěděl, kolik se jich prodá nebo že jednou vznikne film. Asi to tak mělo být a tak to je, já jsem v některých věcech strašný fatalista. Být nejprodávanější autorkou s sebou každopádně nese i větší míru kritiky, se kterou se musím nějak popasovat. Od nejprodávanější autorky prostě lidi očekávají víc, logicky a naprosto automaticky. A naplnit tato očekávání s každou další knihou je samozřejmě náročné a často nemožné, protože při zvyšujícím se počtu čtenářů se zároveň zvyšuje i pravděpodobnost, že někoho z nich nutně zklamu. Tomu se nejde vyhnout a mě to pak upřímně mrzí.
Já chci čtenáře svým psaním bavit, zaujmout je, chci, aby s mými knihami strávili příjemné chvíle, i když jsou ta témata, která zpracovávám, někdy těžká. Nikdo přece netráví čas psaním knihy proto, aby tím ve finále někoho otrávil nebo naštval, aby mu pak někdo vyčítal, že za to vyhodil peníze. Cítím obrovský vděk za to, že mě čte takové množství lidí, moje povaha mi ale nedovoluje přistupovat k tomu jinak než realisticky a lehce pesimisticky, já jsem prostě taková. Vím, že to kdykoli může skončit, lidi si oblíbí někoho jiného a je to. Doba je rychlá, udržet se na vrcholu dlouho je mnohem těžší, než bylo dřív. No a z vrcholu, to víme, to se jde už jenom dolů.
Radka Třeštíková
LN: České literatuře dominují ženy. Proč?
Myslím, že ženy obecně dominují odpočinkové literatuře, přistoupíme-li tedy na takové dělení literatury, a že muži jako autoři, mají v tomto žánru výbornou výchozí pozici, protože odpočinkovou beletrii čtou zase především ženy – a ženy jsou k mužům shovívavější, chovají k nim často mnohem větší sympatie. Nemají potřebu se vůči nim vymezovat, není tam žádná zásadní rivalita, která by jim bránila užít si knihu. Fakt, že si ženy vybojovávají silnější postavení ve společnosti, se nicméně odráží i v literatuře, a to je dobře.
LN: Koho vnímáte jako výrazné postavy české literární scény?
Alenu Mornštajnovou, nepochybně, to, že za Hanu nedostala Magnesii Literu, je podle mě ostuda, protože to byla TA kniha. Líbí se mi i knihy Petry Dvořákové, Petry Soukupové, Viktorie Hanišové, Jiřího Hájíčka, Jana Nováka, doma mám aktuálně rozečtené Praskliny Kláry Vlasákové. Českou literaturu obecně moc ráda čtu, ale musím na to mít prostor – tedy období, kdy sama nepíšu ani nad novou knihou nepřemýšlím. Bojím se totiž, abych se s někým nezkřížila námětem nebo od někoho nechtěně něco nezkopírovala. Nějakou myšlenku, kterou bych si někde přečetla, uchovala ji v paměti a pak zapomněla na to, kde jsem k ní přišla. Když píšu, chci, abych to byla jenom já, ne někdo jiný. Vymanit se z toho, co navnímáváme z okolí, není možné, musím si tedy alespoň hlídat to, co navnímávám.
LN: Nyní se do kin chystají Bábovky – film podle vaší knihy, k němuž jste psala i scénář. Bylo obtížné stvořit scénář podle vlastní knihy?
Strašně obtížné. Každý mi říkal, ať se do toho nepouštím, že je to sebevražda. Když jsem psala knihu, měla jsem jasnou představu o tom, jak co má být, ale film funguje na jiných principech. Divák má na každý obraz jen pár vteřin, nemá možnost zalistovat zpátky, příliš dlouhé dialogy jsou rušivé a příliš krátké věty zase nepůsobí civilně. Nebylo lehké nechat se přesvědčit ostatními o tom, že ta moje představa není ta jediná správná, že musím z něčeho slevit, a především věřit všem ostatním, kteří se na filmu podílejí, režisérovi zejména. Proto jsem raději nechodila na natáčení, nechtěla jsem do toho Rudovi Havlíkovi už mluvit. Postupně – a nebyl to jednoduchý proces – jsem se naučila o Bábovky dělit. Bylo to přece jen jenom moje dítě, ale najednou na něj chtělo mít vliv tolik cizích lidí. Cítila jsem se možná podobně, jako když v dospělosti rodič pouští dítě pryč z domova a už jenom zpovzdálí sleduje, jak se mu daří.
LN: Do dalšího scénáře podle vlastní knihy se tedy už pouštět nebudete?
Říkala jsem si, že tohle už si neudělám nikdy, ale kniha Foukneš do pěny vznikla v podstatě namísto scénáře, respektive jako pomocný text pro scénář. Dlouho jsem podobný typ road movie nosila v hlavě, ale nebyla jsem schopná scénář napsat, protože jsem hrdince neviděla pořádně do hlavy. Já jsem si s ní opravdu potřebovala sednout do auta a zažít celou tu jízdu. Takže jsem nejdřív napsala knihu, a kdo ví, jednou z ní ten scénář možná ještě vznikne.
LN: Jako jedna z mála spisovatelek jste se stala popkulturní celebritou. Jak se tohle podařilo – jenom prodejem knih?
Taky jsem se přivdala k Třeštíkům, to bych neopomíjela. Jakkoli bych se z téhle škatulky manželka či snacha chtěla profesně vymanit, tohle jméno zejména na začátku sehrálo svou velkou roli. A start je samozřejmě důležitý, protože když se podaří, můžete si potom dovolit trochu zvolnit. S neznámým jménem by tohle všechno šlo nepochybně mnohem hůř a pomaleji. Svoje potom sehrály i sociální sítě, už zmiňované Bábovky, úspěch filmu Po čem muži touží, no a v neposlední řadě i StarDance. Tak nějak věřím, že mezi čtenáři a mnou už existuje něco jako partnerský vztah. Sice je občas něčím naštvu, zklamu nebo nesplním jejich očekávání, ale už se známe dlouho, takže mi zůstávají věrní. Za to jim děkuju.
