Při vší úctě k Havlovi byl včera Klaus v Evropském parlamentu lepší právě proto, že byl drzý. Klaus přijel a europoslancům do očí řekl, že víc pravomocí by jim nedal, protože by to vedlo „k ještě většímu pocitu odcizení občanů evropských zemí od unijních institucí“.
Většina europoslanců se nadprůměrně prožívá a taková slova neslyší ráda. Není to ale jen zlovůle škůdce z Prahy, odcizení evropských poslanců veřejnosti v členských zemích se dá snadno doložit. Od prvních voleb v roce 1979 neustále klesá volební účast. Lidem, kteří v této bublině sedí dlouho – například současný předseda EP Hans-Gert Pöttering znovu a znovu slavně vyhrává ve svém okrsku právě od roku 1979 – je užitečné připomenout, že existuje svět i mimo Brusel a Štrasburk.
Klaus mívá tendenci přehánět, v tomto případě ale hlavní tezi jeho projevu – totiž že „majitelé klíčů“ od evropské integrace se každého, kdo si dovolí lišit od jejich pojetí Evropy, snaží ukřičet – dramaticky potvrdili všichni ti poslanci, kteří bučeli, uraženě odcházeli nebo potom proti kazimírovi z Prahy vydávali žalobná prohlášení. Podezřele často se to v jejich slovníku hemžilo výrazy jako „nezodpovědnost“, „provokace“ nebo „nekonstruktivní přístup“. Taková koncentrace nedůtklivého konformismu je dnes opravdu možná snad už jen v Bruselu.
Václav Klaus musí být se svým včerejším výkonem spokojený; nejvíc mu také zaškubalo v koutcích, právě když vyprovokoval menší vlnu odcházení ze sálu. Jaká vítaná změna oproti domněle zlobivému výtvarníkovi Davidu Černému a jeho nedávným zkroušeným omluvám tamtéž.
Bučení je důkaz
Když v Evropském parlamentu v únoru 2000 vystoupil tehdejší český prezident Václav Havel, sklidil za svůj eurofederalistický projev upřímný potlesk. Jeho nástupce Václav Klaus se včera dočkal podstatně horšího přijetí. Tleskala mu (zato freneticky) jen menšina publika, část poslanců si ho ani nepřišla poslechnout, část během jeho projevu odešla, část aspoň bučela.
