Otec hokejisty, který předal peníze trenérovi Růžičkovi, prováděl později regulérní reklamaci: zaplatil jsem si něco, nedostal jsem to, vraťte peníze. A dostal je zpět. A kdyby jeho syna bývali nechali za Slavii hrát, patrně by si nestěžoval, ani by neskandalizoval trenéra Růžičku. Pán si dnes na trenéra stěžuje jaksi z „morálních“ důvodů, ani kousíčkem své mysli si nepřipouští, že chtěl synáčkovi koupit hokejovou kariéru.
Možná je uplácení v hokeji stejně běžné jako třeba ve fotbale či jiných sportech a 250 tisíc je něco jako tabulka čokolády. Koneckonců úspěchuchtiví rodiče tlačí své děti do sportu převážně kvůli penězům, s vidinou toho, že jim bude ratolest na vrcholu kariéry snášet zlatá vejce. To ovšem ani v nejmenším neomlouvá trenéra, který po dvakrát shrábne bez mrknutí čtvrt milionu korun, a když se platící ozve, obnos vrátí.
PŘEHLEDNĚ: Otazníky v kauze Růžička. Na co byly peníze? A jak z toho ven? |
Buďto byly náklady na to, aby nešikovný hokejista mohl trénovat se Slavií, a pak měly být vyúčtovány. Ne-li, pak měl pan sponzor uzavřít nějakou smlouvu, s kýmkoli. Kdyby se peníze nevrátily, komu by patřily? Případ smrdí uplácením na obou stranách. Víra, že vše vyřeší policejní vyšetřování, je lichá.
Sportovní činovníci všech úrovní se brání cokoli jasného ke kauze říci a vědí proč. Sport je tvrdý byznys, který může přinášet pohádkové zisky, ale s gentlemanským, ušlechtilým trávením volného času, jak je znali naši předkové ještě před sto lety, nemá nic společného. Společnost se mění, dobrého, slušného člověka nepomáhá vychovat vrcholový sport, ale úplně jiné aktivity.
Požadavek na výkon je samozřejmě užitečný, ovšem v praktickém životě (například v pracovním právu) má jasné mantinely. Ne tak ve sportu. Proto miliony z nás fascinovaně sledují asociální jedince předvádějící neuvěřitelné výkony v absurdních disciplínách a tito jedinci pak se společností nevycházejí. A my se divíme.
