Životní i profesní dráha Petra Pavla je ilustrativní z více hledisek. Jednak ukázal, kam až to může dotáhnout český voják díky své erudici, inteligenci i odhodlání. V letech 2015–2018 předsedal vojenskému výboru NATO, a sice jako první voják z postkomunistické země v této prestižní funkci.
Za druhé doložil, jak se v polistopadové transformaci lišil resort vnitra a obrany. Vnitro rychle zcivilněl ministr Jan Ruml. Ale zcivilnění armády je protimluv. I proto Petr Pavel narážel na kritiku, že jako absolvent komunistických vojenských škol je korouhvička. Ale připomeňme výrok kancléře Adenauera: „Jsem přesvědčen, že NATO mi osmnáctileté generály nevezme.“ Sdělil jím, že ani armáda západního Německa se neobejde bez důstojníků se zkušeností z wehrmachtu.
Za třetí. Generál Pavel dokázal, že i s touto zkušeností zvládne úplně novou praxi, tedy praxi vojenských expedic (Chorvatsko, Bosna, později Afghánistán). Proto vytvořil jakýsi vzor českého vojáka, který zvládá nejenom situace na bojištích, ale i kritiku, názorové diskuse či střety včetně veřejných.
Za čtvrté a hlavně. Plyne z toho všeho závěr, že dobrý a mezinárodně úspěšný generál Pavel by byl stejně dobrým a úspěšným politikem? Ne, a to nejen z pohledu historie a osudů Jana Syrového či Ludvíka Svobody. Spíš jde o to, že jako politik by se musel opírat o jisté stranické, manažerské i voličské zázemí. Třeba v očích těch, kteří stále znovu hledají Antizemana, by mohl být tím mužem právě generál Pavel. A potom by se mohl ocitnout ve spirále, která z úspěšného vědce Drahoše udělala neúspěšného maskota. Tím není řečeno, že Pavel by byl odsouzen k neúspěchu. Jen tolik, že úspěch v jedné branži není zárukou úspěchu v branži jiné.
