Zaprvé. Pondělek oslabil představu společné zahraniční politiky EU. To by se museli evropští lídři předem domluvit avýsledek říci nahlas. Ale v pondělí přišly ke slovu spíše stádní instinkty – situace, kdy jedno zvíře ve stádě strhne ostatní.
Česko uznalo Guaidóa prezidentem Venezuely. Následuje USA a další země EU |
Zadruhé. Reflektuje to zřejmě i ministr zahraničí Petříček. Už dopoledne sdělil, že návrh na uznání Guaidóa předloží na vládě. Působilo to jako samostatný krok. Ale než se vláda vůbec sešla, z různých zemí se už ozývaly více či méně oficiální hlasy uznání pro Guaidóa prezidentem Venezuely.
Zatřetí. Pondělek měl i další rozměr. Po volbách amerického prezidenta naskakují na webové mapě státy USA, kde vyhrál červený (republikán) či modrý (demokrat) kandidát. Podobnou mapu světa nabízí Wikipedie. Ukazuje státy červené (uznávají Madura), ultramarínové (uznávají Guaidóa) a světle modré (uznávají tamní parlament).
Ráno vypadala jako mapa nové studené války. Do červené party patřily Rusko, Čína, Írán, ale i Turecko. Do ultramarínové party proamerický blok (v Evropě kromě Španělska i Gruzie, Albánie a Kosovo). Do světle modré většina Evropy a Japonsko. Ale už odpoledne začala Evropa získávat ultramarínovou barvu společného Západu – nakonec včetně Česka, Polska a baltských zemí.
Úhrnem. Společný hlas EU nemá. Vždyť Španělsko, které Guaidóa uznalo jako první, zároveň neformálně vede ty státy EU, jež stále neuznaly nezávislost Kosova. Ale přes to vše je dobře, že aspoň v něčem nachází Evropa společný jmenovatel s USA, místo aby Trumpa podrážela.
