Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Za Patočkou
Premium
No dobře, taky mám historku s Gottem.
Když jsme dělali Comeback, příběh prvního scénáře jsme ukončili tím, že se na scéně objeví Karel Gott a všechno vyřeší, byl to takový rádoby vtip na deus ex machina (ten díl se jmenuje Gott Ex Machina – ha ha, rozumíte) a jediné, co mohu na jeho obranu (scénáře, ne Gotta) říci, je, že byl první, který jsme kdy napsali, a že... ne, vlastně to je to jediné.
Bylo osm týdnů před natáčením, projekt byl v absolutním rozkladu, z bandy amatérů, se kterými jsem se snažil dělat sitcom, jsem byl já ten největší. Scénář jsme měli hotový jenom tenhle jediný, na Gottově cameu byl založený a bylo jasné, že jestli nás s ním pošle do háje, natáčení se nestihne.
Koho chtěl Karel Gott hrát.
Co dal autor článku Gottovi jako jediný v životě.A Gott nás do háje poslal. Sedím s ním na Bertramce a přesvědčuju ho, že tam má jenom dvě věty, že to bude snadné, za hodinu má to natáčení sfouknuté, ale on vrtí hlavou a říká ne, o to mi vůbec nejde, pane Baldýnský. Já bych chtěl dostat roli. „Ale to JE role,“ nerozumím. A on povídá: „Ale ne sebe. Chtěl bych hrát nějakého Patočku.“ Pamatuju se, jak jsem pak musel zastavit na kraji ulice, protože jsem v autě dostal hysterický záchvat smíchu. Mám scénář, co se jmenuje Gott Ex Machina, ale Gott v něm bude hrát jen Patočku.
Dva dny jsme to zkoušeli, napsat Patočka Ex Machina, ale pak jsme to vzdali. Ale vylepšili jsme mu jeho scénu, prodloužili (měl jsem tam dokonce jednu dobrou větu – když Gott vejde do zaplivaného krámku našich hrdinů a řekne „někdy mívám nepravděpodobné noční můry o chudobě, tak jsem se přišel podívat, jak to vypadá“, ve scénáři se ještě rozhlédne a dodá: „... v mých snech je více bahna“, ale to jsme buď vyndali ve střižně, anebo to na place neřekl, už nevím) a já se vydal zase na Bertramku. Pozoruju ho, jak to čte, dokonce se uchechtne, ale pak pokrčí rameny. „Není to Patočka,“ říkám, „já vím. Ale nebudete hrát sebe.“ – „Ne?“ řekne překvapeně. „Budete hrát Gotta.“
A tak nám zahrál Gotta. Mnohem nejistěji, než ho hrál v reálném životě, u každé druhé věty si pomáhá rukou, intonace má nepřesné, ale co taky měl dělat s větami jako „moje cesty jsou nevyzpytatelné“, které jsme mu předepsali v zoufalé snaze o vtip za každou cenu. Ale pak, po natáčení, si s ním celý štáb, všichni ti cynici a pankáči, kteří si z něj dělali srandu ještě minutu před jeho příchodem na plac, udělal skupinovou fotku (já na ní nejsem, seděl jsem v kanclu a psal dialogy, aby bylo druhý den co natáčet). Gott stojí uprostřed, v bílém obleku a s červeným kapesníčkem v klopě. Září na ní jako podivné slunce.
Zřejmě si ten den taky pamatoval, protože od té doby, pokaždé když jsme na sebe někde náhodně narazili (asi třikrát), mi řekl: „Pane Baldýnský, vy jste jediný, kdo mi v životě dal roli.“ A já uhýbal pohledem, křivě se usmíval a šoupal nohama. Protože jsem se styděl, že mi to dělá radost.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
