Poslední slovo Karla Olivy: Problém s kohezí
Karel Oliva
| foto: Lidovky.cz
Premium
V Praze se v úterý sešli představitelé skupiny evropských zemí, která se pojmenovala "Přátelé koheze". Ten název mne v první chvíli opravdu rozesmál.
Slovo „koheze“ je nejčastěji používáno ve fyzice či materiálových vědách jako souborný název sil, jimiž jsou drženy pohromadě atomy či molekuly nějaké látky – proto se do češtiny překládá jako „soudržnost“. Ta látka nemusí být chemicky stejnorodá, může se jednat o směs velmi různých komponent (třeba o nějaké lepidlo), ale ušetřím si detaily, protože pro mne zajímavější je tu jazykovědný pohled na věc: slovo „koheze“ je totiž odvozeno od trpného příčestí latinského slovesa „cohaerere“ (co+haerere, spolu+držet), a jeho význam je tedy s použitím velmi nepěkného podstatného jména slovesného možno vyjádřit jako „bytí držen spolu“.
Ta etymologická připomínka není samoúčelná: od stejného slovesa je totiž odvozeno i významově podobné, ale přece jenom nesynonymní podstatné jméno „koherence“. To se do češtiny rovněž překládá jako „soudržnost“, což není úplně šťastné, protože oproti „kohezi“ vykazuje několik nezanedbatelných rozdílů.
Ty začínají tím, že zatímco „koheze“ je mimo fyziku doma snad jen v žargonu byrokratů EU, „koherence“ se používá v daleko širším okruhu oborů: kromě fyziky (kde máme např. „koherentní vlnění“) ji najdeme např. i v biologii (“koherence buněk“), v logice (“koherentní argumentace“) a jistě i v aplikované jazykovědě, která tvrdí, že texty by měly být koherentní, tedy že by měly vykazovat vnitřní obsahové a logické souvislosti – prostšími slovy vyjádřeno tedy požaduje, aby texty nebyly „každý pes jiná ves“.
Tento rozdíl mezi „kohezí“ a „koherencí“, který se – bohužel – v běžném českém překladu stírá, je důsledkem odlišného odvození slova „koherence“: na rozdíl od „koheze“, jejímž zdrojem bylo trpné příčestí slovesa „cohaerere“, totiž vzniklo z jeho příčestí činného. Jazykovědně vzato tedy „koherence“ – na rozdíl od „koheze“ – předpokládá aktivní podíl jednotlivých složek na soudržnosti výsledného celku.
Což vysvětluje, proč mi volba termínu „koheze“ pro finanční fondy, které mají vyrovnat kvalitu infrastrukturního vybavení a vůbec životní úrovně v rozdílných evropských regionech, nepřipadá šťastná. Jako kdyby tím bylo řečeno, že jde jen o jakési zvnějšku nadirigované zlepšování poměrů. Mělo by to přece přitom být přesně naopak: o to, aby se v nějakém regionu žilo lépe, by se měli snažit především místní.
Nedivím se proto, že po 15 letech od velkého rozšíření EU už plátci do „kohezních fondů“ začínají na pozadí tiše mručet, že nárok na „kohezní“ peníze by měli mít jen ti, kdo provedou i potřebné domácí změny (a udělají z nich tak peníze „koherentní“, dodávám já).
A to nemluvím o tom, že dnes je 7. listopadu čili den, kdy obzvláště stojí za to si připomenout, kam přístup „uděláme vás šťastné, ať chcete nebo nechcete“ zavedl zrovna naši část Evropy.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
