Vymyká se tím současnému trendu. Ten míří k tomu, že i pomazaní panovníci v pokročilém věku odstupují. Již dlouho to funguje v Beneluxu. Před šesti lety tak učinil španělský král Juan Carlos, roku 2013 papež Benedikt, a loni dokonce japonský císař Akihito. Alžběta působí jako poslední bašta vzdoru proti tomu. A i když překonání Františka Josefa není pro Brity událost s velkým U (jako 9. září 2015, kdy překonala svou praprababičku Viktorii), zatím se nezdá, že by to Alžběta chtěla zabalit předčasně. Wikipedie už má políčeno na 27. květen 2024: toho dne by Alžběta překonala absolutní rekord francouzského krále Ludvíka XIV., jenž vládl 72 let.
Řeknete si, že je to jen hraní si s čísly. Ale možná ne tak úplně. Za týden Británie odejde z EU, čímž pro ni skončí zásadní éra a začne cosi nového, pro co schází zkušenost. Potřebuje-li Británie pro tuto změnu nějaký společenský svorník, může jí ho dát právě Alžběta. Za těch 68 let její poddaní dokázali hodně: vyvinout jaderné zbraně, poprvé zdolat Mt. Everest, objevit strukturu DNA, vynalézt web, vstoupit do EU a zase z ní vystoupit. V tomto smyslu Alžběta císaře Františka Josefa – ten strávil vládu v éře páry a svou zemi nakonec dovedl do světové války – daleko překonává.
Je-li však před královnou Alžbětou nějaké riziko, tak zejména toto: působí sice jako společenský svorník, ale jako svorník až příliš svázaný s vlastní osobou. Pro příští alžbětinskou nostalgii či fenomény typu Járy Cimrmana je to jistě plus, ale pro vlastní zemi to může být minus.
