Skutečnost není tak barikádová. Ztělesňují ji hesla letošního Davosu („Investoři pro soudržný a setrvalý svět“) i texty ekonomů, které nelze považovat za anarchisty. „Může nás kapitalismus ještě zachránit?“ ptá se Henrik Müller v magazínu Der Spiegel. Nepatří k těm, kdo bojují proti „systému“. Patří k těm, kteří v kapitalismu spatřují viníka problému („bez tržní ekonomiky a akumulace kapitálu by se atmosféra neohřívala tou měrou, jak se děje“), ale i naději pro boj se změnou klimatu. Toto je celkem nekonfliktní jádro agendy na davoském fóru, nikoliv řečnický souboj Grety a Trumpa.
Doba nežádá morálnější postoj, ale uvažovat ve jménu zisku. Morálně-politický problém záchrany Země se mění v problém ekonomický. Larry Fink z největší investiční korporace BlackRock napsal, že firmy a státy, jež nereflektují ani potřeby investorů, ani setrvalost, budou stále víc narážet na skepsi trhů. De facto ponesou vyšší kapitálové náklady.
Jenže to má i háčky. Nerozhodují-li o míře rizika (třeba výši úroků a pojistek) trhy, ale byrokrati bez přímé odpovědnosti, nevyvolá to ještě větší rizika? Americká hypoteční krize roku 2007 vznikla tím, že kapitalismus byl politickým tlakem donucen, aby banky dávaly hypotéky i těm zákazníkům, které by samy vyhodnotily jako nepřijatelně rizikové. A pak to hodně tvrdě prasklo. Nyní je kapitalismus politickým a společenským tlakem nucen k tomu, aby banky financovaly nový zelený úděl – riziko sem, riziko tam. Ten cíl vyznívá bohulibě, ale tím zakrývá podstatné otázky. Kdo ponese riziko? Má vůbec smysl říkat tomu kapitalismus?
