Jestli třeba vzpomínají, jak se jich učitelka v první třídě ptala na to, co chtějí v životě dělat, a jak říkají, že chtějí být veterináři nebo právníky anebo učiteli jako mamka. A teď místo toho sedí v podzemní místnosti před širokoúhlou televizí a sledují smrt člověka z jejich rozhodnutí. Na fotkách vypadají jako kamarádi, co se sešli u poslední epizody Hry o trůny.
„Cílené zabíjení“ je velmocenská verze vymazání z přátel. Zmáčknete čudlík a člověk, co vás štve, zmizí z vašeho světa. A s trochou štěstí o pár dní později nějaký vojáček, vyděšený z vašeho zmáčknutí čudlíku, nezmáčkne ten svůj a kvůli vašemu „cílenému zabíjení“ bezcílně nezabije 176 lidí v letadle, ale jak víme, věci nejdou vždycky podle plánu. Podle New Yorkeru Kásema Solejmáního mohli poprvé zabít už před deseti lety, když si ho pozval další terč cíleného zabití, Imád Mugníja, spolu s dalším terčem, Muhamadem Sulejmanem, na návštěvu.
Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Otraviny |
Bohužel premiér Izraele zrovna neměl zapnutý mobil a bez jeho souhlasu se neodvážili zabít všechny najednou, takže je holt museli odpravit postupně. Prvního bombou v autě, druhého odstřelovačem, kterého dopravili na místo ponorkou (jak v bondovce, co?), a Solejmáního jako posledního raketou. Během těch let si o tom špitali vrcholní politici na nejrůznějších summitech. Prohlídněte si fotky, možná na nějaké z nich zrovna dohadují vraždu.
Když jsem začal vymýšlet seriál Kosmo, který vypráví, jak Česká republika připravuje let na Měsíc, měl jsem víc nápadů na to, jaký velmocenský úkol bych před naši „malou zemičku“ postavil. A státem organizovaný atentát byl jedním z nich, ale nakonec jsem nedokázal přijít na jakkoli nadsazený důvod, proč bychom se o něco takového zrovna my mohli snažit. Nedávno přišel do kin film Petra Zelenky Modelář, jehož hrdina je nespokojen s českou malostí a touží, abychom se viditelněji zapsali do světové politiky. Když čtu články v New Yorkeru o cíleném zabíjení, uvědomuju si, že mi v něčem naše malost vyhovuje.
