Poslední slovo Petrušky Šustrové: Ombudsman
Premium
PRAHA -
Nedlouho poté, co byl do funkce ombudsmana zvolen Stanislav Křeček, poznamenal k tomu jeden ze známých komentátorů mimo jiné toto: „Anna Šabatová… Petr Uhl… disidenti… to už je pryč.“ Poděsilo mě to snad ještě víc než samotná volba. Ten člověk, kterého si vážím a jehož názory respektuji, byť s ním občas v tom či onom nesouhlasím, tedy pokládá úsilí o dodržování lidských práv za něco, z čeho už naše společnost „vyrostla“, co má za sebou?
Musím to vysvětlit. Samozřejmě si nemyslím, že funkci ombudsmana nebo jakoukoli jinou funkci mají zastávat jen lidé, kteří za minulého režimu usilovali o dodržování lidských práv. Vidím i to, že už houfně odcházejí, je to přirozené, čas je neúprosný. Ale děsí mě, že by s nimi měl odcházet i étos! Nic takového ani nepozoruji, za desítky let od pádu komunismu vznikla spousta nevládních organizací, pro něž je úsilí o dodržování lidských práv tak či onak náplní činnosti.
Jenže z oficiální politiky se jaksi vytrácí. Z mnoha rozhovorů, které Stanislav Křeček v poslední době poskytl, i z jeho textů a projevů je zcela jasné, že pro něj úřad ombudsmana představuje něco jako příslovečnou „lampárnu“, kam si člověk chodí stěžovat. Jenže podle mě jsou úkoly ombudsmana a jeho úřadu poněkud jiné: pochopitelně musí řešit jednotlivé konkrétní případy, o tom není sporu. Zároveň by však měl sledovat, které případy se typově opakují, a vyvozovat z toho důsledky, upozorňovat, že je některý zákon často porušován, a snažit se o nápravu. Nejen o nápravu v jednotlivých případech, ale i třeba o změnu zákona.
Ombudsman by měl bdít nad celkovým stavem společnosti, obracet se na veřejnost i na politickou scénu, připomínat, že jsou porušována konkrétní lidská práva, a vyzývat ke změně. To pan Křeček, jak nejednou jasně řekl nebo napsal, dělat nehodlá. Je přesvědčen, že úkolem ombudsmana je být právě onou „lampárnou“, která řeší jednotlivé případy. Jakýpak étos, jakápak lidská práva? On se pyšní tím, že ho lidé zdraví na ulici. Jenže na ulici lidé zdraví kdekoho, koho znají z nejrůznějších oblastí společenského života, od filmu po sport. Popularitu přináší prostě to, že je někoho často vidět na obrazovce.
Jsem přesvědčena, že úcta k lidským právům a jejich dodržování tvoří nedílnou součást demokratické společnosti. A skutečně jsem si myslela, že toto vědomí se už stalo samozřejmostí. Ano, v řadě oblastí je nectíme a nedodržujeme tak, jak bychom měli, jsme jen lidé a trpíme všelijakými předsudky a nesnášenlivostmi, jinak bychom přece ombudsmana ani nepotřebovali. A teď zjišťuji, že pro politickou vrstvu je osoba ombudsmana předmětem personálních dohod a kšeftíků – jak komu vyhovět a získat u něj výhodu. I ten komentátor, kterého jsem pokládala za soudného, jen mimoděk a vcelku lhostejně poznamenal „to už je pryč“... Společnost, které jde jen o hospodářský růst a o bohatství, šťastnou společností nikdy nebude.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
