A taky o tom, jak se na spoustě míst v západním světě kácejí a odstraňují sochy. V obou případech mají zmizet symboly, které se nevymezují proti rasismu, ale naopak oslavují jeho představitele.
Kam se hrabe Praha s Koněvem! Musíme jít do minulosti dál! V tomto smyslu kráčí obnovený mariánský sloup přímo proti duchu doby. Jistě, rasismus v USA straší dodnes, zatímco krutovláda katolické církve v české kotlině rozhodně nehrozí, aspoň kam dohlédnu.
Jen si zdaleka nejsem jista, zda americkou policejní brutalitu lze potlačit stažením milostného příběhu krásné Scarlett a Rhetta Butlera, významnější mi v tomto směru připadá prohlášení amerických otců zakladatelů, že se všichni lidé rodí svobodni a sobě rovni.
Je to jako s tím kácením pomníků: odstranění maršála Koněva těžko zabrání těm, kdo chtějí poklonkovat Rusku, jak ostatně můžeme pozorovat. Představa, že můžeme veřejný prostor očistit od hříchů a ničemností minulosti, mi připadá dosti naivní.
Nutno ovšem přiznat, že člověk nemá jen racionální myšlení: má také emoce a ty do značné míry ovlivňují jeho jednání. Při představě, že by se nad Letnou měl tyčit krvelačný generalissimus, se mi zvedá žaludek. Jakkoli uznávám, že k polepšení docela přispívá, když si člověk musí namočit nos do starých hříchů.
Problém ovšem je, že myšlení a jednání člověka do velké míry určuje prostředí, v němž žije. Nevím, nakolik děti ovlivňují sochy, kolem kterých chodí. Pro mne to byly spíš jen znaky městského prostředí – něco jako stromy v lese. Ale možná jsem prostě byla k takovým symbolům málo citlivá. Přesto bych řekla, že důležitější je, co k nim doléhá z okolí jinak: co jim říkají rodiče a kamarádi, co se učí ve škole a dnes – přirozeně – co sledují na internetu.
Odstraňování soch a stahování „nevhodných“ filmů mi připadá spíš jako snaha minulost zahladit, zamlčet. Obávám se však, že chceme-li změnit přítomnost a budoucnost, musíme o minulosti spíš mluvit, vést o ní diskusi, poukazovat na to, co v ní bylo špatné a co se nesmí vrátit. K tomu ty dnes kácené sochy docela dobře přispívaly. Problém nezanikne tím, že se o něm nebude mluvit, tím se jen posune do jiné roviny a trvá dál.
Když jsem (na fotce) viděla na Staroměstském náměstí mariánský sloup, zamyslela jsem se, jakou sochu bych vztyčila já, kdyby to na mně záleželo. Určitě sochu Pavla Tigrida. A Anastáze Opaska, toho apoštola smíření. Má to ale háček: neumím si představit kamenného a strnulého otce Anastáze…
Nejsem ovšem sochařka, dnešní či zítřejší sochaři třeba najdou nějaký způsob, jak člověka zobrazit jinak, živějšího a sobě samému podobnějšího.
