Poslední slovo Karla Olivy: A je po létě
Karel Oliva
| foto: Lidovky.cz
Premium
Děti jsou po půl roce už třetí den ve škole, většina dospělých už různě dlouho v práci, snad to všem vydrží. Ale bylo to divné léto. Strávili jsme ho většinou praktickou vlastivědou po českých luzích a hájích, případně městech, hradech a zámcích, nebo rovnou doma: do různé ciziny se různě dva dny smělo, pak dva dny nesmělo, nato se zase dva dny nesmělo zpátky, no a nakonec zase totéž znova, což ostatně trvá dodnes.
Z novin, televize, rozhlasu, internetu a ještě třeba i odjinud na nás padaly nejméně dvě významné zprávy denně – jen namátkou: pětisetmiliardová sekera státního rozpočtu, pokojné i značně nepokojné protesty proti rasismu, Bělorusko, Trump vs. Biden, Izrael a Spojené arabské emiráty, Bejrút a teď ve finiši hurikán, Tour de France a rozčilená Čínská lidová republika. A to nepočítám tiskové konference o koronaviru, karanténních opatřeních a nošení či nenošení roušek. Kdepak okurková sezona!
No ale nezměníme, co bylo. Důležitější je to, co můžeme ovlivnit – to, co bude. Máme před sebou volby, to si netroufám než popřát šťastnou ruku při výběru kandidátů. Ostatně co kdo ví, jaké mají mezi sebou páni politici, od Senátu až po zastupitelstvo Zlámané Lhoty, techtle mechtle a jakou z nich my, kmáni občané, budeme mít nákazu – jen tuším, že proti ní roušky nepomohou. Ale popřemýšlel bych o tom, jak se chovat ve světě – nějak se nám v něm, zdá se mi, věci pomalu zahušťují.
Různým autoritářům zase jako před necelými sto lety začíná narůstat sebevědomí, někteří jsou tím až směšní (alespoň z našeho pohledu, v Minsku to obě strany jistě vnímají jinak), ale jiné musíme brát vážně, už jen proto, že to sebevědomí se odráží v jejich územních nárocích. Třeba hned ten, co sídlí jen kousek za běloruskou hranicí, nám už ukázal, jak si jejich naplňování v praxi představuje. Nebo ten, který si osobuje těžební práva v málem polovině Středozemního moře.
Z nekoronavirových časů, kdy jsme do těch končin jezdili na dovolenou, si ještě pamatujeme, že to není až tak daleko, takže kdyby se tam začalo střílet, přenese se to do zbytku Evropy a tím i k nám co by dup. Když ne jinak, tak proudem dalších migrantů, jímž ten mocipán Evropu už pár let vydírá. No a hřebínek narostl i jedné nevelmi demokratické velmoci ještě dál na východě. A její lid – jak tedy aspoň tvrdí jeden z jejích podvůdců – se dokonce rozzlobil přímo na nás.
Zaplať Přírodo, že tahle země na rozdíl od 30. let minulého století tentokrát neleží hned za naším hraničním patníkem, i když na druhou stranu v dnešním propojeném světě je tato výhoda o něco menší. Každopádně bychom si na dnešní (a tím i důvodně očekávané budoucí) protektorské až protektorátní chování jejích představitelů měli vzpomenout, až budeme rozhodovat, kdo u nás bude budovat sítě 5. generace nebo dodávat technologie pro dostavbu jaderných elektráren.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
