Eugen přeháněl, jak to dělal často, ale možná ne moc: fanoušci přece na to utkání Bohemky přišli, aby se dívali, jak jejich tým hraje, skandováním mu fandili a případně tupili protivníka (Magor osaměle pořvával po latinsku – Iudex Carota!).
Petruška Šustrová | foto: Lidovky.cz
Eugen přeháněl, jak to dělal často, ale možná ne moc: fanoušci přece na to utkání Bohemky přišli, aby se dívali, jak jejich tým hraje, skandováním mu fandili a případně tupili protivníka (Magor osaměle pořvával po latinsku – Iudex Carota!).
Jinak jsem s fotbalem do styku nepřišla – na sportovní zprávy se nedívám, v novinách je nečtu, a když v hospodě přijde řeč na týmy a utkání, což se ve společnostech, do nichž chodím, stává výjimečně, jdu si zakouřit ven. Přesto je mi v posledních dnech fotbalu líto.
Poslední slovo Petrušky Šustrové: Dělicí linie? |
Nedost na tom, že se provalily ohavné úplatkářské aféry a ti, kdo je osnovali a kryli, jsou trestně stíhaní – a zdá se, že není konec. Navíc se ve stejném týdnu fotbaloví fanoušci hojně zúčastnili demonstrace na Staroměstském náměstí a po jejím skončení se pustili do boje proti policistům.
Vlastně jde spíš o shodu okolností, i když oba jevy nijak ojedinělé nejsou. Korupce není omezená na sport ani na fotbal a projevy nenávisti a násilí taky ne, obojí jsou bohužel průvodní jevy naší dnešní společnosti. Možnost přijít nečistě k penězům proniká kdejakým oborem lidské činnosti a projevy odporu proti čemukoli se často obracejí proti momentální vládě, to není jen česká specialita.
Přesto ta víceméně náhodná časová shoda ukazuje na fotbal jako prstem – a mně je toho sportu i jeho fanoušků trochu líto. Nezáleží na tom, že patřím k lidem, kterým je tenhle druh soutěže cizí a kteří vlastně vůbec nevyhledávají soutěžení ani soupeření. Podle toho, co sleduji kolem sebe, je nás menšina – většina mých spoluobčanů naopak zřejmě má potřebu stavět se za něco a proti něčemu, i když přitom jde jen o symboly (všechna mužstva přece hrají fotbal) a o pocit, že „patří“ k některé straně.
Poslední slovo Petrušky Šustrové: Podzimní sen |
Je mi to srozumitelné, byť to nesdílím. Méně už je mi pochopitelné nepřátelství, které takové fandění provází. Paralelu samozřejmě vidím v politice, kde je mi takové nepřátelství stejně nebo ještě víc nepochopitelné. Vždycky mě zaskočí, když slyším, s jakou záští jsou lidé schopni mluvit o svých spoluobčanech, kteří volí jinou politickou stranu než oni sami.
Pokaždé si přitom vzpomenu na minulost: za komunismu nám (nebo aspoň těm z „nás“, které jsem znala) šlo o to, aby si každý mohl volit, koho chce. A strany zločinné měl zapovědět zákon! Naivně jsem si tenkrát myslela, že si lidé frustraci z nemožnosti politické volby vynahrazují straněním ve fotbale. Už dávno ale vidím, že to tak nebylo, že si lidé v každé době vynalézavě najdou, jak se rozdělit na „nás“ a „je“. Ale rozhodně jsem si nemyslela a nemyslím, že by za veřejné výlevy nenávisti mohl fotbal.