Osmého listopadu navrhl nejvyšší odborář v zemi Josef Středula vládě, aby stanovila 16. listopad dnem pracovního volna, případně přidala i pátek 13., tím by vzniklo čtyř-, případně pětidenní volno, které by omezilo komunitní šíření koronaviru. Nápad přivítal ministr vnitra Hamáček a též ministr zdravotnictví Blatný.
ZVĚŘINA: Nakup a zemři. Rozvolňovat nemůžeme podle sezony obchodníků |
Jenže vláda se v pondělí shodla pouze na tom, že prý nemáme žádný právní nástroj, na jehož základě by mohl stát volno nařídit. A to bylo teprve pondělí, týden před předpokládaným dnem volna. Když svůj názor prezentovali také ekonomové a zaměstnavatelé, kteří realitu nahlížejí výhradně optikou hmotného zisku či ztráty, bylo po všem.
Přijmeme-li za svou kacířskou myšlenku, že nejsme do tohoto světa zrozeni za účelem nepřetržitého zvyšování hrubého domácího produktu, musí nám být líto, že se o návrhu vlastně vůbec nediskutovalo. Nápad pana Středuly navazoval na apel předchozího ministra zdravotnictví Romana Prymuly, který žádal ředitele škol, aby vyhlásili volno na pátek 23. října. Na víkend totiž navazovaly podzimní prázdniny. I tehdy jsme byli ujišťováni, že by to mělo epidemiologicky pomoci, ale i tehdy jsme se dozvěděli, proč to nejde.
Vláda zaměstnává legislativce, také má k dispozici i celé ministerstvo plné právníků, a přece prý nelze vymyslet jednorázový zákon, který by sněmovna do týdne projednala. Ne schválila, projednala. Možná by se objevily expertizy, že volno nedává epidemiologicky smysl a ve sněmovně by se nenašlo dost hlasů. Avšak, až do 20. listopadu máme nouzový stav (který bude prodloužen), v němž vláda omezuje mnohá naše práva (shromažďovací, školní docházka...), a najednou je úplně bezmocná.
ZVĚŘINA: Uspěje-li nový ministr zdravotnictví Blatný, stane se hrdinou |
Dobrá, vláda tak tak stíhá vlastní agendu v souběhu s epidemií, je to z její perspektivy možná druhořadý problém. Co udělala opozice? Nic. Přitom zrovna zde se mohla snadno zviditelnit, stačilo Středulův návrh vzít vážně a zkusit ho prosadit. Sněmovnu lze svolat rychle a těžko by se našel někdo, kdo by odmítal krocení epidemie. Jenže taková iniciativa by vyžadovala práci s nejistým výsledkem a do té se opozici nechce, jednodušší je vydávat denně několik prohlášení kritizujících vládu a hladících po srsti možné voliče.
Politika v Česku umřela, nikdo ji nechce dělat. Co by mohlo být zajímavější a politicky více odhalující než debata nad tím, za kolik nám stojí jeden den bez části výroby? Ve sněmovně by se třeba ukázalo, kdo myslí „boj s epidemií“ vážně a kdo jen neustále mistruje okolí. Ale to bychom museli mít politiky, nikoli nemohoucí údržbáře.
