Ruský prezident Vladimir Putin neskrýval nadšení z návštěvy svého italského protějšku Sergia Mattarelly v Moskvě. Poté, co většina zemí činí Rusko odpovědné za chemický útok proti syrským civilistům, jsou přátelská setkání s evropskými lídry pro něj důležitá jako důkaz, že velmoc není v izolaci. Naopak. Kreml chce dobýt zpět své někdejší postavení v Evropě a stanout v čele protiteroristické koalice.
Na orientaci nezáleží
Politických uskupení sympatizujících z různých důvodů s Moskvou je v Evropské unii celá řada. A Rusko se snaží, aby se z často marginálních subjektů staly významné politické síly. Třeba cestou vítězství ve volbách.
Kdysi Sovětský svaz držel ochrannou ruku jen nad těmi, kdo s ním ladili ideologicky. Dnes Rusko v zahraniční politice představuje stát naprosto bez ideologie a ideových principů. Kreml podává pomocnou ruku každému – bez ohledu na jeho politickou i jinou orientaci –, kdo se mu hodí při plnění strategických cílů. Vrací se tak k zahraniční politice SSSR před druhou světovou válkou, kdy byl Kreml v zájmu teritoriálních zisků ochoten uzavřít dohodu i s ideologicky znepřáteleným nacistickým Německem. Hlavním vodítkem Moskvy při výběru „přátel“ je i dnes pragmatismus a zisk.
Prezidenti a premiéři
V posledních měsících se zdá, že se Moskva více soustřeďuje na seriózní a parlamentní strany. I když je stále po Evropě rozeseto velké množství různých institutů, nacionalistických skupin a malých populistických stran, které jsou nejspíš podporovány z Moskvy, hlavní zájem má dnes Putin o „rovnocenné partnery“, jako jsou prezidenti, premiéři a vůdci vládních stran.
A tak setkání podobná tajné schůzce pravičáků ve Vídni v červnu 2014, na které měl hlavní slovo pravoslavný nacionální bolševik a jeden z ideologů Kremlu Alexandr Dugin, už nejsou Putinovými poradci pokládána za efektivní. Podobný seminář se o několik měsíců později konal v Berlíně. Organizoval ho někdejší šéf ruských železnic, přítel českého prezidenta Miloše Zemana Vladimir Jakunin.
Rusko vetovalo rezoluci Rady bezpečnosti OSN odsuzující chemický útok v Sýrii |
Na takových jednáních nikdy nechybějí členové bulharské ultrapravice Ataka nebo maďarského Jobbiku, řeckého Zlatého úsvitu a Svobodné strany Rakouska (FPÖ). V Česku zájmy Moskvy šíří Institut slovanských strategických studií (ISSTRAS), který pravidelně pořádá na půdě českého parlamentu semináře. Na nich například s pomocí poslance Tomia Okamury, předsedy strany Svoboda a přímá demokracie, bez zbytečného zastírání hlásá kremelskou propagandu v krystalické podobě.
Proruských skupin placených z nejasných zdrojů je v ČR sice mnoho, ale Moskvu zajímají stále více státníci ve vysokých funkcích, nikoliv političtí trpaslíci. Kreml chce investovat do jistoty.
Největší obavy z ruského vlivu mají vzhledem k blížícím se volbám Francouzi. Jednou z největších ruských opor v Evropě je totiž francouzská Národní fronta Marine Le Penové.
Peníze z Turecka nebo Ruska?
I když minulou sobotu britský ministr zahraničí Boris Johnson kvůli syrské krizi zrušil návštěvu Moskvy plánovanou na pondělí, mnozí poslanci konzervativní Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) prosazují sbližování s Ruskem.
Podle britského listu The Times to byli právě oni, kdo spolu s francouzskou Národní frontou bránili vyšetřování evropských politických stran podezřelých z toho, že jsou financovány z Moskvy. Litevský poslanec Evropského parlamentu Gabrielius Landsbergis se dokonce obává vzniku nové evropské internacionály pod vedením Rusů.
  |
Byla by to ale pestrá společnost od levice pro ultrapravici. S Ruskem totiž sympatizuje i německé hnutí Pegida nebo Alternativa pro Německo (AfD) a ultrapravicová NPD.
Sami Rusové považují za svého spojence maďarského premiéra Viktora Orbána i řeckou levicovou Syrizu, stejně jako ultrapravicový Zlatý úsvit.
Za přátele Kremlu jsou v Rusku považováni i český prezident Zeman a slovenský premiér Robert Fico. Podobně jako nově zvolená bulharská hlava státu Rumen Radev. Jeho předchůdce Rosen Plevneliev ovšem jako jeden z mála evropských politiků obvinil Rusko přímo: „Jsou v Bulharsku politické strany financované Tureckem a jsou jiné, financované Ruskem.“
Prý dostával důkazy o tom, že bulharští politici byli placeni z Moskvy. Nakonec i vítězství Radeva je údajně do značné míry zásluhou Rusů. Podle amerického deníku The Wall Street Journal bulharští socialisté dostali od Rusů třicetistránkový „tajný strategický dokument“ s pokyny.
