Zabito bylo podle odhadů na 20 procent obyvatel země a asi 70 procent rwandských Tutsiů. Rychlost zabíjení byla omračující: podle vlády bylo každý den zabito na 10 000 lidí, 400 za hodinu a sedm za minutu - podle francouzského historika Gérarda Pruniera to bylo pětkrát horší masakrování lidí než při nacistickém holokaustu.
Vraždění v malé a chudé Rwandě uprostřed Afriky začalo poté, co bylo 6. dubna 1994 sestřeleno letadlo s prezidenty Rwandy Juvénalem Habyarimanou a Burundi Cyprienem Ntaryamirou. Oba patřili k Hutuům. Kolik osob nepřežilo následnou tříměsíční genocidu je stále předmětem dohadů. Podle OSN zahynulo na 800 000 lidí, většinou Tutsiů, rwandská vláda uváděla přes milion mrtvých, z toho asi deset procent Hutuů.
Násilí v roce 1994 vyhnalo asi 2,7 milionu lidí z jejich domovů.
Genocida se hluboce zapsala do osudu Rwandy i sousedních zemí. Vedle milionů uprchlíků a zřetelného vlivu na války v sousedním Kongu například mnohonásobně vzrostl počet infikovaných virem HIV, zničena byla infrastruktura země a vylidnění vedlo k velkému propadu ekonomiky. Diskutovanou otázkou zůstává role mezinárodního společenství, jež nedokázalo genocidě zabránit. Krutost masakrů zobrazil například příznivě přijatý film Hotel Rwanda režiséra Terryho George z roku 2004.
„Síť nula“ a žádný Tutsi
Etnický konflikt mezi většinovými Hutuy a menšinovými Tutsii, v jehož pozadí byly spory o půdu, doutnal ve Rwandě již delší dobu. Hutuové a Tutsiové byli přitom původně spíše společenskými kategoriemi. Vládnoucí Tutsiové - majitelé stád - tvořili 14 procent obyvatel a Hutuové byli většinou pastevci a rolníci. S přispěním koloniálních velmocí však mezi nimi rostla nenávist. Tutsiové tvořili totiž v koloniálních časech vládnoucí skupinu s mnoha výhodami, po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 ale měli v zemi převahu Hutuové.
Lebky obětí v Památníku genocidy ve rwandském hlavním městě Kigali.
Do roku 1964 bylo při střetech zabito na 20 000 Tutsiů a další statisíce byly vyhnány ze země. V roce 1973 se k moci dostal Habyarimana, který svůj režim za pomoci Francie založil na rasové ideologii proti Tutsiům. Ti proto vytvořili Rwandskou vlasteneckou frontu (FPR) a v říjnu 1990 zahájili ofenzívu. Smír nepřineslo ani zavedení plurality v červnu 1991, ani dohody ze srpna 1993, které počítaly s paritním zastoupením obou etnik a ustavením prozatímní vlády. Plnění dohod měla podpořit Pozorovatelská mise OSN pro Rwandu (UNAMIR).
Zatímco Francie dál vyzbrojovala Habyarimanův režim, na severu země prováděly etnické čistky milice Réseau Zéro (Síť nula s heslem Žádný Tutsi), které vedla prezidentova manželka Agatha. Ta byla spolu s manželem a dalšími blízkými spolupracovníky členkou vlivné hutuské skupiny Akazu (malý domek), která si nepřála spolupráci s Tutsii a jež byla posléze jednou z hlavních řídících skupin genocidy.
  |
Po sestřelení letadla s Habyarimanou dosáhly masakry hrozivých rozměrů, na vraždění se nejvíce podíleli extremističtí Hutuové z milicí Interahamwe a Impuzamugambi. Vraždili ale i prostí muži i ženy, nikdo neměl být ušetřen. „Naložili nás do aut a odvezli do hor, abychom tam zabíjeli. Pak se zpívalo a tancovalo. Když zabíjíte prvního člověka, něco cítíte. V mém případě to byl můj soused. Pak už necítíte nic,“ popsal atmosféru krvavých 100 dní jeden z později odsouzených.
Tutsiové v červenci situaci ovládli
Jako první byli popraveni hutuští opoziční politici včetně premiérky, tutsijští intelektuálové a deset belgických vojáků UNAMIR. V druhé fázi začalo vyvražďování všech Tutsiů bez rozdílu, kteří byli obviňováni ze spojení z povstalci původem z Ugandy a kteří vnikli do země v 90. letech.
Slovo genocida v souvislosti s Rwandou použily již koncem dubna 1994 humanitární organizace. „Naprostý horor, zde je srdce temnoty,“ řekl 28. dubna mluvčí Červeného kříže.
Na 2500 členů UNAMIR se po zahájení masakrů stáhlo a 21. dubna 1994 - v době nejhorších masakrů - Rada bezpečnosti OSN rozhodla snížit kontingent UNAMIR na pouhých 270 osob. A teprve v květnu RB OSN vyhlásila zbrojní embargo a rozhodla o vyslání 5500 mužů na ochranu uprchlíků a civilistů. Ti do země dorazili ale až po ukončení etnických čistek. Na ochranu uprchlíků vyslala na návrh RB OSN Francie v červnu v operaci Tyrkys 2500 vojáků na jihozápad země, kde bylo vytvořeno relativně bezpečné území.
Hitler chtěl v odplatě vyhladit Řím. Za útok na nacistické vojáky nakonec zemřelo 335 civilistů |
V červenci 1994 situaci ovládla tutsijská FPR a válka skončila. Prezidentem a premiérem byli jmenováni zástupci Hutuů, ale skutečným vládcem v pozadí byl šéf FPR generál Paul Kagame z kmene Tutsi, který je od roku 2000 prezidentem. Po vítězství FPR uprchlo do bývalého Zairu (dnes Kongo) a Tanzanie na 1,7 milionu Hutuů. Většina se ale později vrátila a s anonymní masou uprchlíků splynuli i někteří organizátoři masakrů.
Na vyšetření zločinů byl RB OSN vytvořen Mezinárodní tribunál pro Rwandu (ICTR), který začal fungovat v roce 1997. Soud, který skončil v prosinci 2015, v roce 1998 oficiálně uznal, že se jednalo o genocidu proti Tutsiům. Mezi odsouzenými je několik členů bývalé vlády včetně expremiéra Jeana Kambandy a v prosinci 2008 soud odsoudil strůjce genocidy, někdejšího šéfa milicí Interahamwe a bývalého plukovníka Theonesta Bagosoru k doživotnímu vězení. Celkem odsoudil přes 60 strůjců masového vraždění. Další dva miliony lidí byly souzeny lidovými soudy gačača, kde bylo asi 65 procent souzených uznáno vinnými.
OSN až v roce 1997 potvrdila, že byla předem upozorněna na chystaný masakr a šéf OSN Kofi Annan, který byl v roce 1994 náměstkem generálního tajemníka OSN pro mírové operace, přiznal, že OSN mohla genocidě zabránit. Prohlásil také, že cítí vinu. Selhání přiznal i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton.
Francouzský parlament přímý podíl Francie na genocidě odmítl, připustil ale řadu chyb. Kagame Francouze obviňoval, že se na genocidě přímo podíleli, a podle zprávy americké právní firmy pro rwandskou vládu z roku 2017 Paříž vyzbrojila pachatele genocidy a bránila potrestání osob podezřelých z masakrů.
Na zabíjení se podíleli i někteří kněží nebo jeptišky a mnohé oběti přišly o život v kostelích, kde přitom hledaly útočiště. Papež František poprosil v březnu 2017 o odpuštění za „hříchy a nedostatky církve a jejích členů“ během genocidy.
Pietní tryznou nyní začíná týden smutečních akcí k uctění památky. Tryzny se zúčastní i nejméně deset hlav států, řekl novinářům mluvčí prezidentova tiskového úřadu. Očekáváni jsou mimo jiné předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nebo kanadská generální guvernérka Julie Payetteová.
Oficiální pozvání na nedělní ceremonii dostal od rwandského prezidenta Paula Kagameho také francouzský prezident Emmanuel Macron. Účast ale odmítl kvůli údajné kolizi s jinou plánovanou akcí. Macrona zastoupí ve Rwandě Hervé Berville, který se v této africké zemi narodil, přežil genocidu Tutsiů, byl adoptován do Francie a nyní je poslancem Národního shromáždění za prezidentovu vládní stranu.
Kagame v neděli nejprve položil věnec u památníku genocidy ve městě Gisozi, kde je pohřbeno kolem 250 000 obětí masového vraždění z roku 1994. Při vzpomínkové akci prohlásil, že Rwanďané by se již nikdy neměli obrátit proti sobě. Spolu s ním se ceremoniálu zúčastnili představitelé Čadu, Konga, Džibutska, Nigeru, Belgie, Kanady, Etiopie, Africké unie a Evropské unie. Průvod městem, tzv. pochod paměti, pak zamířil k fotbalovému stadionu v Kigali, kde účastníci pietní akce zapálili svíce.
