Moskva přinutila obě znepřátelené strany ukončit krvavý konflikt. A z toho pohledu se může zdát, že si Rusko vrátilo funkci hlavního arbitra na postsovětském prostoru. Z dohody, kterou Arménie a Ázerbájdžán podepsaly v noci na 10. listopadu, navíc vyplývá, že Kreml posílí svou vojenskou přítomnost v regionu.
Arménie aktualizovala počet svých mrtvých vojáků na 2317, boje o Náhorní Karabach ukončila smlouva |
Rozmístěním ruských mírových jednotek v Náhorním Karabachu, dle dohody nejméně na pět let, si Moskva k sobě ještě těsněji připoutala Arménii. A také si rozšířila působnost na Ázerbájdžán, v jehož nitru se fakticky objeví ruská základna.
Rusové nejsou jediní, kdo sklízí úspěch z arménsko-ázerbájdžánského konfliktu. Benefity z války si vybralo Turecko, které aktivně – politicky i materiálně – podporovalo Ázerbájdžán. V zóně konfliktu vznikne rusko-turecké centrum na kontrolu klidu zbraní. Kreml tím chtě nechtě akceptuje turecký vliv v oblasti. Zájmy Moskvy a Ankary se tak opět zkřížily. Nově na prostoru Ruskem považovaném za své exkluzivní hájemství.
  |
„Výsledek konfliktu o Náhorní Karabach nezkomplikuje vztahy mezi Moskvou a Ankarou. K žádným rozporům během konfliktu nedošlo. Turecko podporovalo Ázerbájdžán, avšak Rusko také souhlasilo s ázerbájdžánskou pozicí ohledně obnovení jeho územní celistvosti,“ vysvětluje pro LN Vladislav Šurygin, ruský vojenský expert a člen ultrakonzervativního think-tanku Izborský klub.
Šurygin konstatuje, že jediný rozdíl mezi Ankarou a Moskvou byl v přístupu. Turecko podporovalo vojenské řešení sporu o Náhorní Karabach, Rusko dávalo přednost diplomacii. Výsledek je ale pro obě mocnosti uspokojivý.
Příkřejší pozici zastává Ivan Skorikov, politolog z Institutu zemí SNS, jenž hájí pozice ruské vlády na postsovětském prostoru. „Je to přímá geopolitická provokace Ruska v regionu. Drzá a nepokrytá,“ říká pro LN k zapojení Ankary do konfliktu o Náhorní Karabach expert.
Hrozba pro Evropu
Skorikov upozorňuje na hrozbu, kterou má Turecko představovat pro Rusko, ale i celou Evropu. Podle jeho mínění nelze připustit, aby se Ankara angažovala v řešení otázky Náhorního Karabachu. „Turecko musí být vykopnuto ze Zakavkazska,“ rezolutně tvrdí ruský politolog.
Expert uvádí, že Ankara operuje s doktrínou, která se vyhýbá dělení muslimů na sunnity a šíity, proto je přitažlivá pro sekulární společnosti s islámskou kulturou na postsovětském prostoru. Ať už v Zakavkazsku, Střední Asii, na ruském Severním Kavkazu, v Tatarstánu, nebo na Krymu.
Konec války o Náhorní Karabach. Rusko, Arménie i Ázerbájdžán uzavřely mírovou dohodu |
„Rusko si je vědomo této hrozby, ale nemáme moc způsobů jak Turecko ovlivnit. Turci silně závisí na ekonomických vztazích s Ruskem, ale platí to i naopak. Tak třeba jaderná elektrárna Akkuyu se staví za naše peníze s hypotetickou návratností po 15 letech od spuštění. Moderní systémy protivzdušné obrany S-400 jsme Turecku prodali s nevýhodným úvěrem. Námi financovaný plynovod TurkStream bude brzy mít přímou ázerbájdžánskou konkurenci,“ popisuje nevýhodné postavení Moskvy Skorikov.
Šurygin si přesto myslí, že Rusko dokáže ubránit svůj prostor před invazí tureckého vlivu. „Turecko se už na začátku 90. let pokoušelo proniknout do ruského prostoru, konkrétně na Severní Kavkaz, a narazilo na tvrdý odpor. Zdá se mi, že se Ankara ponaučila a ví, že Rusko má možnost znepříjemnit Turecku život. Ať už v Sýrii, v kurdských oblastech, nebo v jiných regionech,“ míní ruský vojenský expert.
Vztahy Moskvy a Ankary jsou nezřídka protichůdné. Kromě zmíněných sporných ekonomických projektů mají oba státy rozdílné zájmy v Sýrii, Libyi a nově v Náhorním Karabachu.
Jejich partnerství je postaveno na politickém pragmatismu. Klíčovou spojnicí je často až pohrdavý přístup k Západu umožňující Rusku a Turecku naplňovat mocenské ambice. Pro Moskvu je lehčí se domluvit s Ankarou než s Berlínem nebo Paříží a naopak. Uzavřená brána do Evropy jim ve výsledku vyhovuje.
