Macron chce pro Evropu strategickou autonomii, která může fungovat jako vyrovnávací síla. Evropa by podle něj neměla považovat někoho, koho si Amerika znepřátelí (Rusko, Čínu), za svého nepřítele. Podle editorialu FT Macron nezapře svůj gaullismus, je pečlivým studentem myšlenek a politiky pana generála.
Macron má podle FT v hrubých rysech pravdu, snaží se Evropu probudit, ale způsob, jakým to komunikuje, je kontraproduktivní. Je prý velkou chybou, že zpochybnil závazek NATO ke společné obraně.
Monitor JM to vidí o dost dramatičtěji než editorial FT. Kdybyste se autora těchto řádků zeptali před pár lety, jestli je proevropský, zaťukal by si na čelo. Dnes jsem pořád proevropský, ale ve stále větší míře vylučovací metodou. Tedy tak, že nejsem a nebudu proruský, pročínský a proturecký. Lecčemu totiž přestávám rozumět.
Byl jsem pro EU vždy také proto, že se považuji proamerického a proatlantického. Vždy jsem to chápal tak, že Evropa je se Severní Amerikou v přátelském svazku, že dohromady tvoří Západ a že obranu řeší společně a spojenecky v rámci NATO. Dnes bych ještě dodal, že právě proto, že Británie odchází z EU, musí NATO držet víc při sobě a táhnout za jeden provaz. Proč by se měla Evropa odvracet od USA jen proto, že tam zrovna vládne prezident, který se mnoha lidem v Evropě nelíbí? Trump navíc promluvil proti NATO jen jednou, od té doby si dává pozor. Pouze kritizuje ty, kteří neplní, co slíbili. A bude je kritizovat stále ostřeji.
Ať se na to podíváme, jak chceme, nevychází nám, že by bylo v zájmu USA odvracet se od Evropy. Asie může sice s USA dělat větší byznys, přesto je Amerika s Evropou jedna kultura a jedna civilizace. Čína chce kráčet a kráčí mílovými kroky úplně jinam.
Kdyby byl Monitor JM ředitelem zeměkoule, vsadil by dokonce na opak oné módní „strategické autonomie“, na mnohem užší spolupráci a koordinaci EU a NATO v podobě pravidelných summitů. Minimálně jeden evropský komisař, spíše a lépe jeden exekutivní viceprezident Evropské komise, by byl styčným důstojníkem EU pro vztahy s NATO. Obě instituce by měly úzce spolupracovat na analýze a vyhodnocování geopolitických rizik, z nichž se mohou snadno stát vojenská a bezpečnostní rizika. Jaký má třeba smysl, že energetickou bezpečnost, rusko-německé plynovody nebo mobilní sítě 5G řeší EU sama, bez NATO?
Když se dnes řekne proevropský (tedy už bez Británie), ví se vlastně, kam ta Evropa půjde? Macron pořád vytahuje nápady jako žolíky z košíku, když přijde s novým nápadem, ten starý v tu chvíli zapadne. Celkový obraz a celistvá vize tomu schází. Německo pro změnu nemá celoevropské nápady žádné, sedí samo na sobě jako kachna na vejcích. Když podpoří společné pojištění vkladů v bankovní unii, podpoří ho tak, že je vlastně proti němu.
Musím se přiznat, že ten poměrně stálý názor středoevropských zemí i české zahraniční politiky, že EU má nejprve dobudovat a prohlubovat jednotný trh (kde má obří rezervy) a přestat ho nabourávat (mzdy vysílaných pracovníků), se mi zdá docela normální a hlavně proevropský. Stejně jako cíl v podobě rozšíření EU (cca) do hranic Evropy, sjednocení hranic EU a Schengenu či lepší ochrana vnější hranice. Je to vize, která docela stačí, a nemusíme si sypat popel na hlavu, že žádnou jinou nemáme.
Zatímco se ztrácí koherence a stále víc chybí logika, v jiných věcech si EU počíná zbrkle a nastává zde jakýsi úprk či hysterie. Leckdo už například běžně klade rovnítko mezi bezuhlíkovou ekonomiku a proevropskou orientaci. Kdo je proevropský, je prý bezuhlíkový. Z toho už se člověku pořádně točí hlava.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Insitut pro politiku a společnost.
