Jeho politika je zlatá střední cesta (middle of the road) a jeho charisma má funkční podobu obligátního líbání dětí. Průzkumy ukazují, že Trumpových podporovatelů je méně, ale jsou nesrovnatelně více oddaní a odhodlaní. Rozdíl v nadšení se může projevit ve volební účasti a to nedopřává Bidenovým podporovatelům klidný spánek. Komentář najdete zde.
Ganesh si ale myslí, že ta určitá nevýraznost je na Bidenovi to nejlepší a nejvzácnější. Amerika má už druhého prezidenta za sebou, který má mesiášské následovníky, a vybičované emoce určitě zemi neprospěly. Málokterá země na světě potřebuje trochu klidnější leadership. Barack Obama prohlašoval, že jeho prezidentství „zastaví vzestup oceánů“, a leckdo se domníval, že jeho volba bude znamenat konec rasismu v Americe. Následovala svědomitá, trochu nepodařená a mírně reformní administrativa, což miliony lidí chápaly jako velkou zradu.
Každý, kdo si pamatuje éru Tonyho Blaira v Británii, ví, jaký může být propad z entuziastického nadšení do zahořklého cynismu. Když Joe Biden nezačne tak vysoko, nemůže se ani tak hluboko propadnout. V politice možná platí newtonovská fyzika. Entuziasmus na jedné straně znamená odcizení na straně druhé. Nenávist vůči Clintonovi nebo Georgi W. Bushovi byla stejně masovým sportem, Biden může být první prezident po Georgi Bushovi st., se kterým většina Američanů dokáže víceméně klidně žít.
Politický entuziasmus není pouze příčina problémů, ale také jejich symptom. Někdy se zdá, že s tím, jak se Amerika atomizuje, se občané vrací k politice jako k prostředku emocionálního vyjádření a lidské sounáležitosti. Stranický tribalismus rozděluje rodiny, láskyplné vztahy i přátelství.
Problém není Bidenova neschopnost zažehnout vášně, ale na prvním místě naše touha po lidech, kteří vášně zažehnou. Možná představuje Biden určitý korektiv.
Dodejme, že podobnou debatu jsme zažili už dvakrát u nás, od té doby, co jsme si v této zemi bohužel zavedli lidovou volbu prezidenta. Leckdo tvrdil, že by mu vlastně vyhovoval poněkud bezbarvý a úřednický prezident. Proč ne, ale lidová volba v prostředí sociálních sítí, nulajedničkového světa a médií, která živí polarizaci, šanci uměřených osobností, či dokonce neosobností na zvolení určitě nezvyšuje.
Na druhou stranu je pravda, že polarizaci nejde vybičovávat donekonečna. Nakonec dojde ke zkratu, přepólování a ochabnutí. A společnost snad zatouží po chvilce láskyplného a smířlivého konsenzu a pohlazení. Jednou se to stane. Jak ale poznat, jestli je už polarizace přepálená, nebo ji lze přece jen ještě žhavit na vyšší a vyšší obrátky?
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
