LN Severočeši namítají, že podle Ústavy mandát senátora vzniká zvolením a zároveň má Senát 81 senátorů. Z toho podle nich lze dovodit, že „staří“ senátoři, kteří nebyli znovuzvoleni, ztrácejí automaticky po skončení voleb mandát a nemohou v mezidobí, než se sejde obnovený Senát, hlasovat a rozhodovat o zákonech. Jakou šanci má jejich stížnost u Ústavního soudu?
Vzhledem k tomu, že mandát senátorů trvá šest let, tak je z toho celkem zřejmé, že nemůže končit zvolením nových senátorů, ale právě a pouze uplynutím těchto šesti let. Takže tato teze úplně neplatí. Platí jistě, že mandát vzniká zvolením, ale neplatí, že zaniká zvolením nástupce.
LN Délku onoho šestiletého mandátu rovněž stanovuje ústava...
Přesně tak. V ústavě je založen určitý rozpor. Ten spočívá v tom, že mandát sice vzniká zvolením, nicméně ve chvíli, kdy je poslanec či senátor zvolen, tak jelikož volby se konají v posledních 30 dnech volebního období sněmovny nebo Senátu - respektive třetiny Senátu, tak na tom křesle ještě pořád někdo sedí. Takže ten nově zvolený zákonodárce tam může jen těžko přijít a na to místo se posadit, protože by někomu seděl na klíně. Té situaci se v podstatě nelze vyhnout jinak než odlišením jakoby toho holého mandátu, který vzniká zvolením, od obsahu či výkonu tohoto mandátu - tedy způsobilosti o něčem hlasovat. Pro tu způsobilost je nutné nejdříve složit slib, a aby mohl být složen slib, musí mandát nejdřív ověřit orgány komory, a aby ho mohly ověřit, musí nejdřív každý dostat osvědčení o zvolení.
LN Proč má mít přednost ustanovení o šestiletém mandátu před vývodem Severočechů?
Základním východiskem je, že obě komory parlamentu mají jasně daný počet členů a nemůže jich být víc. Pokud pak jde o Senát, je do toho nutno zakomponovat úvahy typu: jelikož jde o těleso obměňující se postupně a jelikož je to těleso, které má být způsobilé kdykoliv rozhodovat, tak by opravdu neměla vzniknout situace, že způsobilé rozhodování není. Pokud byste uvažoval v intencích stížnosti Severočechů, tak byste vlastně říkal, že staří již hlasovat nesmí, ale my noví ještě hlasovat nemůžeme, protože nemůžeme sedět v sále, kde sedí ti staří, takže se raději vůbec nescházejme. Jenomže Senát má na zákony třicetidenní lhůtu, a pokud by se stalo, že by v nějakém případě marně uplynula, šlo by o porušení ústřední zásady, na které je Senát založen - tedy že rozhoduje, kdykoliv je toho zapotřebí.
Je to jistě možné dělat jinak, ale zatím to nikdo nerozporoval a já vlastně po pravdě ani nevím jak, s výjimkou toho, že bychom v Senátu na tu dobu zhasli.
