Třeboň je tak šťastně uspořádaná pro kulturní festival, že by první ročník Anifilmu klidně býval mohl mít slabší program. Ale neměl: a na rozmáchlém náměstí tak na sebe naráželi diváci křižující ze sálu do sálu v dobrém rozmaru.
Soutěž, potemnělé snímky pro dospělé, komplet ovečka Shaun: samé body pro festival. Ale o úroveň výš ho vytáhl hlavně mohutný komplex workshopů, který divákům umožňuje vstoupit do světa animace aktivně. Nejenže dětem někdo ukáže, že rybou je třeba hýbnout na každém obrázku o kousek, a ona nakonec plave, zázrak! Hlavně se od začátku buduje podnik ne pro výhradní konzumaci, ale zkoumání filmové říše z různých stran.
V programu se zaskvěl moment, který hudebního publicistu nenechal chladným. Vyjevilo se, že nikdo v téhle zemi netočí tolik videoklipů jako Maria Procházková. Může za to televizní série nazvaná Děti kreslí písničky, kterou bychom mohli překřtít na „Vytváříme nové generaci návyk na experimentální film“. Možná jste tu sérii zaregistrovali víceméně rozespalí v nedělním Hřišti 7: dětskýma rukama vytvořený výtvarný materiál tu ožívá skrze dotyk dospělých animátorů. Už proto není výsledek jenom „pro děti“: jiskří tu mimo jiné paradox mezi písničkami „dospělými“ a komentářem z let nevinnosti. Procházková si prohlíží dětství ve vší jeho ambivalenci po léta – od kraťasu Příušnice po Kdopak by se vlka bál. Snad proto má v nejlepších ze šestatřiceti klipů takový ponor i klidný odstup vůči potenciálu dětského vypravěče. Všechny ty oživlé věci, hmoty, kusy lidského těla, fleky a čáry jsou navrch mnohdy úvodem do světa abstrakce.
Anifilm nese rysy festivalu příští generace: je interaktivní, smazává hranici mezi filmovou a digitální kinematografií. Publikum se o něm nedovídá při čtení Filmu a doby, ale doporučuje si ho navzájem na webových sociálních sítích; Karel Čapek té metodě říkal „od člověka k člověku“. Když na to všechno svítilo jarní slunce, člověk propadal idealistickému pocitu, že se tu dobře potkala kultura a občanská společnost.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
