Zákulisí velkých turné je pro pouhé fanoušky něčím dobrodružným. Tomáš Zakopal strávil měsíc v USA s Nine Inch Nails, rockově elektronickým projektem Trenta Reznora.
* LN Jak jste se dostal k práci s Nine Inch Nails (NIN)? Jakou roli v tom hrála náhoda a štěstí?
Jezdím totiž jako tour manager s japonskou kapelou Boris, která někdy v létě minulého roku dostala nabídku jet jako hlavní předkapela NIN po Americe a Kanadě. Po dlouhých diskusích Boris pozvání přijali. Myslím, že náhoda a štěstí tady nehrají žádnou roli. Boris se pohybují na scéně už někdy od roku 1992. Mají za sebou kus cesty a jsou dnes respektovanou kapelou, která přesahuje i do mainstreamu. Jelikož Trent Reznor si pečlivě vybírá své předkapely a má velkej přehled o hudebním dění a myslím, že i dobrý vkus, vybral si Boris.
* LN Funguje to tak, že taková šance zároveň tzv. otevře dveře k dalším podobným, nebo je to stejný proces jako na začátku? Existuje v téhle práci nějaká „hierarchie“ nebo kariéra?
Určitě existují, jako v každé jiné práci. A jestli mi takové turné otevře dveře k dalším podobným nabídkám? Ani nevím, určitě jsem poznal pár lidí, jejichž kontakt není nikdy na škodu, ale myslím, že se tím nic zásadního nezmění. Pro Boris jako kapelu si myslím, že turné mělo význam zásadní.
* LN Kdyby na to přišlo, asi by převládal názor, že taková práce je spíš zábava. Je to pravda?
Jak se to vezme. Když jedete s kapelou, která vás baví hudebně a rozumíte si po lidské stránce, a po pár turné se z vás stanou přátelé, tak je to super. Vše je jednodušší, protože se už navzájem znáte. Ale jsou i turné, kdy to po lidské stránce moc neklape, a to je pak těžké se tou třeba měsíční šňůrou prokousat. Každá práce může být zábava, záleží jen na tom, co chcete dělat a jak se vám daří. A na světě se pohybuje dost bizarních postav a zvláště kolem kapel se motá mnoho zajímavých lidí i úplných bláznů, tak si srandy občas užijeme víc než dost.
* LN Jaký byl váš dojem a zkušenost ze spolupráce?
Jet jako předkapela na turné po arénách může být občas dost špatné. Nikdo vás nerespektuje, dávají vám najevo, že jste nic a nedají vám ani kousek prostoru. Musím ale říct, že zkušenost s NIN byla úplně opačná. Je sice fakt, že před turné jejich tour manager moc nekomunikoval, ale když už jsme na turné byli, všichni se k nám chovali velice hezky. Měli jsme docela dost času na zvukovku, postarali se o nás královsky, co se jídla a podobných věcí týče. Když byl jakýkoliv problém, necítil jsem, že bych nemohl přijít za vedením NIN a zeptat se na cokoliv. Většina jejich party byla fakt milá a docela nám i pomáhali. Je fakt, že člověk má i jakýsi profesní respekt. Nejlepší byl kytarový technik, kterého si NIN půjčili od Van Hallen. Starší pán, ale úplný blázen do toho, co dělá, stage managera měli zase půjčeného od Depeche Mode... Jinak tam dělali lidi, kteří už pro Reznora pracují dlouho, tak všechno hezky funguje.
* LN Potkal jste se s Trentem Reznorem osobně?
Přišli jsme do kontaktu asi třikrát. Poprvé nás přišel letmo přivítat na turné. Po druhém koncertě přišel s nabídkou, že Boris můžou použít jednu z těch obrovských obrazovek, které NIN používají, a pár kamer, což mi přišlo velmi sympatický. Pak ke konci turné jsme za ním šli s bubeníkem Boris rozloučit se a s dárky v podobě limitovaných desek Boris na vinylech poděkovat za turné. Je to nemluvný chlápek, řekne jen to, co je potřeba, je slušný. Bylo to krátké setkání, ale myslím, že z těch vinylových desek měl fakt radost. (smích)
* LN Jste fanouškem Nine Inch Nails? Ovlivnilo vás turné?
Nikdy jsem NIN neposlouchal a ani to turné to asi nezmění. Líbí se mi ale styl, jakým to dělají. Myslím, že Trent má rád, když se na pódiu pořád něco děje. Klade se velký důraz na světla a vizuály. Občas to vystoupení vypadá jako videoklip. I když mě nebavila muzika, bylo docela zábavné to pozorovat. A pak je ta fascinace tím, co všechno se technicky dá zvládnout. Oni ještě střídají akustický set s rockovým a ta výměna je neuvěřitelně rychlá. Pracuje tam hodně lidí a vše šlape jako hodinky.
* LN Jsou rozdíly mezi tím, když se staráte o kapelu a jste jejich fanouškem, nebo vás jejich muzika vůbec nebaví? Hádám, že tohle v branži nerozhoduje...
Z osobního hlediska v tom je velký rozdíl. Hlavně na menší úrovni, kdy jste s kapelou v dodávce a pořád v kontaktu. Je hodně důležité, koho vezete. Ale podobná muzika přitahuje i podobné lidi, kteří si víc rozumí... Na tom vyšším levelu to zas až tak nefunguje, protože ti lidi, co na tom turné pracují, do tak blízkého kontaktu s kapelou nepřijdou. Ale obecně? Každý se snaží jezdit s kapelama, které mu jsou aspoň nějak sympatické, a nezáleží na její velikosti. Jestli je to klubové turné nebo po stadionech.
* LN Když srovnáte turné ve Spojených státech a Evropě, liší se hodně? Co máte radši?
Oboje má své pro a proti. Státy jsou super v tom, že takové to „obecné bytí“ na turné je jednodušší. Přes hledání hotelů, oprav pokaženého aparátu, nákupu věcí až po orientaci ve městech a dopravy samotné. Taky příroda je nádherná, úplně jiná než ta v Evropě a některé přejezdy jsou super: třeba když jedete z Minneapolisu do Seattlu. V Montaně jsou oblasti, kde dvě stě kilometrů nepotkáte benzinku, není tam vůbec nic. To mám rád, izolovaná místa. Kaktusy a pouště v Texasu jsou taky nádherné, lesy okolo Seattlu evokují atmosféru Twin Peaks... Města jsou ale všechna stejná, až na výjimky jako New York, Los Angeles nebo San Francisco. A to je trochu nudné. Na Evropě je fajn, že skoro každý den jste v jiné zemi, v jiné mentalitě, není to tak jednotvárné. Občas je sice horší komunikace kvůli jazykové bariéře, ale není to tak hrozné. Organizátoři koncertů jsou ve státech víc profesionalizovaní než v Evropě. Což je občas dvousečná zbraň. Musím ale říct, že mám rád oboje stejně.
***
lidovky.cz
Celý rozhovor čtěte na
* www.lidovky.cz/kultura
Boris
Boris se dali dohromady v roce 1992 v japonském Tokiu se jménem podle jedné z písní amerických Melvins. Dodnes sestava Atsuo (bicí, zpěv), Wata (kytara) a Takeshi (baskytara, kytara, zpěv) vyprodukovala nespočet nahrávek, jejichž zvuk se proměňuje od syrového experimentálního metalu až k rock’n’rollovým vyhrávkám. Ať už Boris bezcílně bloumají po psychedelických končinách nebo se boří do bahna kytarového vazbení, vždy v sobě mají energii a hudební napětí. Poslední studiovou deskou je rok stará Smile, právě vyšla limitovaná edice jejich loňského vystoupení v pražské Akropoli na vinylu.
