My, co jsme vyrostli za komunismu, máme při letech s nízkonákladovými aerolinkami nespornou výhodu. Příprava na odlet s nimi totiž vypadá jako nástup na tělocvik circa 1985. Pamatuju si, jak jsem se jednou dostavila do tělocvičny v jiných než těch povolených modrých dívčích trenýrkách a musela jsem se převléct, protože neodpovídaly normám pro povolený dívčí cvičební úbor.
Kdyby měly tenkrát tělocvik pod dohledem aerolinky Ryanair, tak by mi je sice možná povolily, ale naúčtovaly by mi za tuto extravaganci 104 Kč, což je u nich, zdá se, standardní sazba za „zvýšené pohodlí“. Přednostní odbavení na jednu cestu stojí u Ryanair taky 104 Kč a spočívá v tom, že ti přednostně odbavení se seřadí do fronty jako první a čekají v mrazu na přistávací ploše nejdéle ze všech, leč zahříváni vidinou místa u okénka.
Při brněnském odletu mé oblíbené linky Brno–Londýn ale obvykle nejde o standardizované trenýrky. Tady jde o zavazadla. Za ta odbavovaná do nákladního prostoru se platí 390 korun a víc, takže se všichni snaží nacpat všechno do těch kabinových, na které je ale přísná „trenýrková“ norma, a to 10 kilogramů.
„Kabelka se vám musí vejít do příručního zavazadla a to se musí vejít do tohoto prostoru,“ opakuje paní, která kontroluje palubní vstupenky, a ukazuje na drátěnou klícku s nekompromisními rozměry 55 cm x 40 cm x 20 cm. Takové klícky na letištích existovaly vždycky, ale do té doby, než se objevily nízkorozpočtové aerolinky, je nikdo řádně nevyužíval.
Pro Ryanair je ale zavazadlová klícka stejně stěžejní, jako byl na mé základní škole přeskok kozy. Nepřeskočíte a budou vás týrat před zraky ostatních do té doby, než přeskočíte.
Nebo to vzdáte a smíříte se s dvojkou z tělesné výchovy, což v přepočtu na trestné body Ryanair znamená, že budete nuceni nechat si zavazadlo přece jen odbavit a za svůj pokus obelstít systém zaplatíte 35 liber (995 Kč). A to ani nemluvím o té penaltě, co vás čeká, když si nevytisknete doma palubní vstupenku.
Ale já to nevzdávám. Klečím u své kabinové tašky a snažím se do ní nacpat kabelku a celé to pak napěchovat do klícky tak, aby z toho nikde nic nekoukalo.
„A co to máte v ruce?“ ptá se paní.
„Kabelku na doklady,“ odpovídám. A paní na to, že i tahle kabelka se musí vejít do kabinového zavazadla.
„Ona to není kabelka, spíš pouzdro na doklady,“ říkám, když jsem si uvědomila, že klíčové slovo „kabelka“ je očividně problematické, jelikož zřejmě znamená„musí dovnitř“.
„Před chvílí jste říkala, že je to kabelka,“ nachytá mě ale paní a donutí mě dát pouzdro dovnitř a celé to zavřít, ačkoli ho musím za třicet sekund znovu vyhrabat u kontroly pasů.
Abych po téhle zkušenosti předešla zvýšenému krevnímu tlaku, na odlet z Londýna jsem se připravila jako premiantka na spartakiádu. Kabelku do tašky, v ruce jen pas. Nebýt toho, že mi na vytištěné palubní vstupence chybělo kus čárového kódu, prošla bych s vyznamenáním. Tak jsem si za odměnu v obchodu Duty Free koupila svoji oblíbenou láhev španělského červeného. Jenže o pár metrů dál mě zastavila hlídka Ryanair, zvážila mi kabinové zavazadlo a oznámila, že je o dvě kila těžší, než je povolené. Hlavně kvůli té lahvi, přirozeně.
Tak jsem udělala to, co udělá správný Čech vyškolený totalitou. Až jsem sama sebe vyděsila. Oblékla jsem si na sebe dva těžké svetry, do kapes kabátu nacpala toaletní potřeby, knížku – a prošla. Kabáty se totiž neváží. Zatím.?
