Největším problémem vládní koalice je premiér Petr Nečas
Od voleb do Poslanecké sněmovny uplynuly tři měsíce, a je tedy možné se na ně podívat z jistého odstupu. Výsledek byl krajně překvapivý (aspoň pro mne a určitě jsem tentokrát nebyl sám) a znamená zcela novou situaci.
Výměna předsedy ODS bezprostředně před volbami nepřinesla straně vůbec žádné zisky, ale způsobila, jak se zdá, obrovskou ztrátu ČSSD. O důvodu se dá zatím jen spekulovat.
To, co Občanská demokratická strana ztratila proti roku 2006, si rozdělily TOP 09 a Věci veřejné (VV získaly i část sociálnědemokratických hlasů). Máme tu tři silné strany a dvě středně velké, dominance ČSSD a ODS je pryč. Část hlasů, zejména ČSSD, zmizela v odpadkovém koši propadlých hlasů neuspěvších stran. Je třeba vzdát chválu pětiprocentní hranici. Počet nevoličů se dramaticky nezměnil.
Důsledky jsou podstatné: KSČM ztratila možnost blokovat v PS rozumnou koaliční dohodu. Dnes ji najednou nikdo nepotřebuje.
Vzhledem k tomu se zhroutil „Paroubkův plán“ (mělo by se vlastně říkat Zemanův a Paroubkův). Od roku 1996 to vypadalo, že podaříli se překonat jakousi nechuť ke komunistům v části ČSSD, mohou sociální demokraté získat významný nástroj k ovládnutí parlamentu. Zemanovi i Paroubkovi k tomu chyběl jen fousek, Špidla takovou šanci získal, ale s velkým uznáním je třeba konstatovat, že ji nevyužil. Paroubkův koncept, postavený na družbě s KSČM a agresivní, sprosté gottwaldovské politice, měl pro část veřejnosti své kouzlo, ale nakonec neuspěl. Pokud v něm chce pokračovat, hrozí mu, že bude směšný a bude zároveň nechtě držet koalici pohromadě.
Co politická strana, to problém Otázkou ovšem je, nakolik jsou tyto změny trvalé. Nové uspořádání si ještě „nesedlo“ a je dosti vratké.
Česká strana sociálně demokratická dostala šanci se reformovat (to je pro stabilitu českého politického systému věc zásadní). Zatím v ní zuří vnitřní boj. V čele se ocitl politik, o jehož schopnostech lze pochybovat. Protiparoubkovská opozice teprve krystalizuje, zářijový sjezd zmeškali. (Nejsou náhodou největším problémem strany její členové?) Vedení strany zakázalo „rozmíšky“ před volbami, to je na jednu stranu pochopitelné, ale zároveň velký neúspěch pro „sociální demokraty s lidskou tváří“.
Pokud jde o Občanskou demokratickou stranu, Topolánkovo dobře míněné a potřebné úsilí o emancipaci od Klause ztroskotalo. Klausovi se podařilo stranu výrazně destabilizovat, přispěl k pádu vlády i k Topolánkově pádu, nejsilnější krajská organizace, pražská, stojí na prahu volební katastrofy. V čele ODS jsou Klausovi ctnostní legáti (Nečas, Němcová). Nečas je spíš administrátor než předseda, typický „druhý člověk“, který může být straně velmi užitečný za podmínky, že se nestane jejím předsedou. Zatím je jeho úhlavním nepřítelem TOP 09, jmenovitě Kalousek.
TOP 09 znamená na naší politické scéně novum. Jejím demiurgem je schopný politik, který se však nesmí stát předsedou. Celé to připomíná dobu, kdy dostat se k průmyslově vyráběným automobilům bylo skoro nemožné a různí kutilové si je vyráběli doma a na kolenou. TOP 09 má svůj vývěsní štít (Schwarzenberg), šikovné byrokraty z kdysi vládních stran, jež mezitím ztroskotaly, dobývá předpolí v komunální politice. Zdá se, že nějaký čas to bude jezdit. Otázka je, jak dlouho a zda se z toho za tu dobu dá udělat normální strana.
Věci veřejné prožívají technické problémy nového politického uskupení bez zkušeností ve vysoké politice. Přitom ovládly mimořádně významná ministerstva. Ministři se jistě „zaběhnou“, co budou dělat pak, je otázka. Je to pravolevá strana s mohutným populistickým nábojem (přímá demokracie může být na nejvyšší úrovni jen simulovaná). Ministerstvo vnitra v rukou uskupení, které má své kořeny v bezpečnostní agentuře, vzbuzuje jisté obavy. VV jsou něco, neví se co.
Zejména poslední dvě strany mají potíže se členstvem. Musí pečovat o to, aby ho nebylo moc. Stačí příliv dvou až pěti tisíc lidí a strana ujede svému vedení tak říkajíc pod zadnicemi. Problémy má ale i ODS, její členstvo se skládá z komunální podnikatelské elity a ze slušných lidí (obě množiny se protínají, je otázka, zda ta druhá se nezmenšila útěkem do TOP 09).
Fantomova prodloužená ruka Základní problém stability systému je vláda a hlavně její předseda. Postoupil partnerům klíčové posty, teď se z nich snaží dodatečně ukousnout, co se dá. To snad šlo dělat s ODA v letech 1993-1996, ale ne s TOP 09 v roce 2010, zvlášť když vyhraje komunální a senátní volby. Další možnost je velká koalice - jenže předpokládá Paroubka v čele ČSSD, přitom Paroubek je nespolehlivý a ČSSD je pořád ještě silnější než ODS. Za tou politikou je cítit ruka fantoma pražského Hradu. Nečas jako jeho prorok je největším nebezpečím pro koalici. Zlatý Topolánek!
***
Premiér Nečas postoupil partnerům klíčové posty, teď se z nich snaží dodatečně ukousnout, co se dá. To snad šlo dělat s ODA v letech 1993 až 1996, ale ne s TOP 09 v roce 2010.
O autorovi| BOHUMIL DOLEŽAL, politolog e-mail: doležalb@volny.cz
