Když se to stalo, utrousil jeden známý cynickou poznámku: „Tuhle tragédii si Poláci užijou.“ V tu chvíli se zdála být strašně nemístná, postupně však takové prohlášení v člověku začne hlodat. Není přece nic špatného na tom, že národ truchlí, když náhle ztratil velkou část své státní reprezentace. Na to nemusí být ještě hysterický, jen naplno prožívá to, co se ho týká. A je jedno, jestli si svého prezidenta vážil, nebo jej jenom trpěl. K lidské ztrátě se počítá i ztráta nejvyššího úřadu, jehož majestát existuje bez ohledu na osoby. Jak bychom se asi zachovali my Češi? Skeptičtí, autority neuznávající, hledající spíš chyby než přednosti, víceméně bezvěrci a už vůbec ne vlastenci. Stáli bychom dnem i nocí v ulicích vedoucích ke katafalku? Tak jako Poláci, kteří v uplynulém týdnu mlčky, s dětmi za ruku postupovali ulicemi Varšavy? Ozdobili by Češi každý pomníček, křížek, každou niku ve zdi, svíčkami? Pokládali by cestou květiny?
Poláci ovšem nejsou Češi, reagují vždy expresivněji, svou historii prožívali živě včera a prožívají ji i dnes a to, co se jim nelíbí, dávají najevo s větší razancí. Nebrání se patosu, který se nám zdá být nepatřičný. Jsou vlastenci se vším, co k tomuto stavu mysli patří. Svět truchlí s Poláky – ale ruku na srdce: truchlí srdcem, či rozumem?
O autorovi| Marta Švagrová ; redaktorka LN
