Stejně se mě – vlastně nezúčastněné osoby – dotklo, když se kmotr cédéčka, populární televizní moderátorská hvězda v tento podvečer ovšem poněkud nepřipravená, začal zaplétat do rádobyvtipných sentencí. Sám už nemladý, žertoval na téma letitosti souboru (oslavil už čtyřicátou sezonu): Když se prý rozhodoval, jestli se znovu ožení, vážil pro a proti a negativa přebil fakt, že jeho nastávající měla tohle divadlo ráda. Tak usoudil, že značný věkový rozdíl tedy překousne (on). Nebyla to chytrá ironie, jak by se mohlo zdát, byla to jen nešikovnost slona v porcelánu. Být tou (v sále ostatně přítomnou) mladou ženou o hodně staršího muže, dost bych se naštvala. Já se aspoň urazila – za ni a za nás, kteří jsme jeho nejapnosti poslouchali. Pro to, že mu nestojíme za chvilku domácí přípravy. Jsem holt netýkavka a tihle hrdinové obrazovek mě neberou... Možná bych se měla léčit, když mě rozčílí banality, nad kterými jiný nehne brvou. Koneckonců, každý třetí člověk prý někdy během svého života potřebuje psychiatrii. Tuhle to říkal pan doktor Cimický v televizi, tak to je asi pravda. To není nic udivujícího, horší jsou svědectví těch, kteří psychiatrickou diagnózu už mají – v pořadu Ta naše povaha česká jich několik o svém údělu vyprávělo: S invalidním důchodem čtyři a půl tisíce korun jsou v zoufalé situaci, přišli o práci, o bydlení, společnost je izoluje… Nic neprovedli, nikomu neubližují, jejich projev je na úrovni, mají ale deprese nebo se nesoustředí – a celý okolní svět je přesvědčuje, že usilovat o něco nemá smysl. Se všemi svými talenty a schopnostmi jen vegetují. Dotklo se mě to. Že jsme tak omezení a tak bezmocní. Asi proto, že jsem holt taková netýkavka.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
