Šéfredaktorka A2 Libuše Bělunková vysvětluje, co za tímto krokem stojí: „Problém je v tom, že nás přestal podporovat náš zásadní sponzor.“ Ne ve všech aspektech se však situace zhoršuje: „Letošní rok je zajímavý v tom, že nám výrazně stoupla inzerce i počet čtenářů. Ale na druhou stranu třetina příjmu našeho rozpočtu zmizela. Tu nám poskytovala francouzská firma, která vlastně umožnila vznik nového českého časopisu. Ona považuje za normální, že ve chvíli, kdy expanduje do další země, podporuje místní kulturu. Jelikož se jí zde ale nyní zhoršily podmínky pro podnikání a navíc daňová politika našeho státu podporu kultury nijak nezvýhodňuje, už v tom dál nemůže pokračovat.“ Co se od časopisů chce?
Soukromý sponzor tedy již nadále A2 podporovat nebude. Jak podporuje kulturní týdeník ministerstvo kultury? „Na ministerstvo si nemůžeme stěžovat, začali jsme vycházet v říjnu 2005 a hned od roku 2006 máme jeho finanční podporu,“ říká Libuše Bělunková. Nicméně dodává: „Problém je v souvislosti s ministerstvem spíše obecný, jednak že celková částka na časopisy je stále příliš nízká, jednak že granty jsou pouze roční, nikoliv dlouhodobé. Ministerstvo pak také stále nemá dostatečně silné zadání v tom, co od časopisů, které podporuje, chce. V tom smyslu, aby v nich docházelo například k propojování jednotlivých uměleckých oborů, aby stoupala jejich četba u studentů, aby komunikovaly se zahraničními časopisy, zvyšovaly nároky na českou kulturu...“
Další nyní často zmiňovanou alternativou ohledně finančních zdrojů jsou evropské fondy. Jaká je zkušenost redakce A2? „Evropská unie nedává peníze na provoz periodik, takže se musí vymýšlet projekt, třeba výzkumný nebo vzdělávací. Z Visegradského fondu byla podpořena naše mezinárodní esejistická soutěž, která byla úspěšná, ovšem všechny získané peníze soutěž také pohltila, takže provoz redakce tím příliš nezískal.“ Z této situace se musíme dostat Již celý půlrok se snaží kulturní týdeník A2 najít nového sponzora, zatím marně. Aktivity redakce však nadále zůstávají stejné: „Pořád se velice intenzivně snažíme najít jiné, české sponzory, nevzdáváme to, snažíme se také zvýšit propagaci A2. Praktickým krokem, k němuž jsme se nakonec, i z touhy po změně k lepšímu, rozhodli, je to, že od Nového roku přecházíme na čtrnáctideník, který bude místo stávajících dvaatřiceti stran čtyřicetistránkový, bude mít některé nové rubriky a také bude mít mírně upravenou grafickou podobu,“ dodává šéfredaktorka.
Paradoxně tímto řešením, k němuž byl nyní kulturní týdeník donucen, vyšel vstříc i přání svých čtenářů. „V srpnu jsme rozeslali našim čtenářům dotazník. A v něm bylo často uváděno, že náš časopis nestihnou číst, a tak si ho kupují jen jednou za čtrnáct dní, za tři neděle.“ Je ale za stávající finanční situace udržení alespoň čtrnáctideníku vůbec reálné? „Ten ufinancujeme, pokud nám ministerstvo kultury udělí minimálně stejnou dotaci jako vloni… Nicméně to by udrželo časopis v současných podmínkách, kdy jsem musela většinu redaktorů propustit a jsou pouze redaktory externími, takže časopis povětšinou děláme po večerech.“
Redakce A2 se ale s tímto stavem nechce smířit. „Teď jsme se dostali do situace, že čekáme na peníze z ministerstva – což je pro zdejší kulturní časopisy vlastně normální –, a z ní se chceme co nejdříve dostat… Pokud by se podmínky ještě zhoršily, pak je lepší skončit se ctí než kazit časopisu jméno.“
O co by v případě zániku A2 české kulturní prostředí přišlo? Podle šéfredaktorky Libuše Bělunkové je jeho hlavní předností právě propojování – „například různých uměleckých oborů, literatury a společnosti…, ale také třeba to, že nás čtou pankáči i akademici“.
