Už jste se setkali s někým, kdo žije podle wu-wei? Tenhle ústřední pojem taoismu znamená nezasahovat do přirozeného běhu věcí, nechat vše plynout, zkrátka moc se nesnažit. Celá Geislerovic rodina tak žije, což taky vysvětluje, proč při rozhovoru s některou ze tří sester Geislerových míváte pocit, že jste pískem nasypaným v ložisku. O nejstarší Lele Geislerové (34), výtvarnici, zpěvačce, kdysi ale i sprejerce a hiphopové švadlence, se toho vlastně ví nejmíň, vždycky žila tak trochu ve stínu svých slavnějších sester Ani a Ester. Dnes matka dvou dětí a také ilustrátorka Lidovek působí křehce a rozpačitě, s obtížemi hledá slova a nervózně se směje. Tedy spíš hihňá, protože má zvláštní, dětsky mazlivou barvu hlasu. Geislerovsky půvabná tvář dorazila na rozhovor s půlhodinovým zpožděním („promiňte, zaspala jsem“). Zřejmě podle učení wu-wei prostě nechala věci plynout, aby tak uchovala kosmickou harmonii.
* Nepřipadaly jste si vy, tři sestry, občas jako od Čechova?
Spíš teda jako z pohádky. Že byl ten pan král a měl tři dcery. A my jsme ty tři princezny.
* Vaše nejmladší sestra Ester říká, že má své sestry tak strašně ráda, že se to ani nedá popsat. „Když jsme spolu, cítím se v bezpečí.“ Copak vy jste na sebe nikdy ani trochu nežárlily?
Jako děti jo, ale jenom kvůli blbostem. Lidi často předpokládají, že já třeba něco sestrám závidím. Že žárlím na jejich úspěch. Ale já to mám právě naopak, jsem na Aňu i na Ester hrozně hrdá. Pro mě je nepochopitelný, že někdo může žárlit na sourozence. Myslím, že za to můžou rodiče, když nejsou k dětem spravedliví. Blbej vztah mezi sourozenci vznikne, když se někomu z nich nadržuje.
* Jaké to je, být nejstarší? Jste tak trochu šéf? Poslouchají vás sestry?
Aňa mě právě vůbec neposlouchala. Dokonce si docela dobře pamatuju, jak mě poprvé neposlechla, to jí musely být tak dva roky. Já ji k něčemu naváděla, a ona řekla: „Nee.“ Prostě se vzepřela. No co to je? říkala jsem si. Pamatuju si ten děs, protože mi v tu chvíli došlo, že je to samostatná bytost. Aňa si taky už jako dítě třeba sama organizovala víkendy, myslím, že to bylo ještě dřív, než se narodila Eťa, to mi bylo devět a jí osm. Odmalička chtěla svůj život sama ovládat. V tom byli rodiče dobrý, dovedu si představit, že někdo by měl tendenci takové dítě prostě zkrotit.
* Asi víte, o čem mluvíte, každá z vás tří dnes máte dvě děti. To jste se nějak domluvily, že budete matkami v jeden čas?
My jsme to s Aňou cíleně neměly, ale částečně podezírám Eťu, že tak trošku... že se jí to zkrátka zalíbilo. A tím, že měla dvojčata, nás rychle dohnala.
* Která z vás tří je nejvtipnější?
My jsme všechny vtipný.
* A nejpracovitější?
No já akorát vím, že já jsem určitě pracovitá nejmíň. Nebo že s tím nejvíc zápasím. Eťa je praktická, taková superžena, spoustu věcí dělá automaticky. A Aňa je zase strašně aktivní, je až nepochopitelný, co všechno za den stihne.
* Hádaly jste se někdy o něco?
Největší byly ty bitvy v pubertě, když jsme se tahaly o nějakou blůzičku. Jinak vlastně ne. Ne o vážné věci.
* Vy si ani nemyslíte, že ženské jsou potvory?
Já myslím, že jsou ženské různé. Některé můžou bejt i potvory. Ale mně vždycky hlavně přišly ženské zajímavější. I potvory. Ženský svět je přece o moc pestřejší. Ale možná je to tím, že znám mnohem víc zajímavých žen než mužských. Anebo jen těm mužům míň rozumím.
* Copak vám se nikdy nestalo, že jste soupeřily o jednoho kluka?
My jsme přející a máme jiný vkusy. A taky pro mě, jakmile má moje sestra přítele, se ten člověk prostě stává bratrem. A tohle stigma takovému expříteli většinou už zůstává navždycky. Ačkoliv... máme jednoho kamaráda... ale to nebylo, že bychom soupeřily. Jen jsme měly kamaráda, který prostě prošel našimi třemi životy, i když to mělo velké časové odstupy. Bylo to zvláštní. Docela vtipný.
* Nechyběl vám v dětství brácha?
No my jsme trochu mysleli, že Eťa bude kluk. Mně se to ale takhle líbí, že jsme tři sestry a že bráchu Felixe, kterýmu je teď dvanáct, máme až z tátova druhého manželství. Pro naše děti je to velký šéf a modla.
* Je pravda, že jste byla první sprejerka v Česku?
Já začala dělat graffiti ještě s kamarádkou z Hollarky, takže jsme byly zřejmě první dvě. A možná že ještě před námi byl takový fantom, jmenovala se Maskey. Nikdy jsme ji ale neviděly, možná jednou zpovzdáli.
* Stříkala jste sprejem přes šablonu?
Šablony jsem používala málo. A podpisy, tagy, takový ty rychlý písmena, ty mě nikdy moc nebavily. Já spíš dělala svý obrázky ve větším a na zdi. Tenkrát ale ještě nebyly speciální obchody jako teď, kde dostanete barvy a trysky pro sprejery, jako že to třeba dělá různou tloušťku čáry nebo že stříkají pomalu. My si je tenkrát tak různě sami vyráběli nebo si to nechávali dovážet.
* Zůstal někde nějaký váš kousek?
Zrovna nedávno jsem zjistila, že asi patnáct let zůstal jeden můj pís na Želivskýho, na větráku naproti hřbitovu. Ten ale zrovna nestojí za to, abyste se na něj šla podívat.
* Dost lidí si myslí, že sprejerství je prostě ničení cizího majetku. Co se vám na tom líbí? Vzrušovalo vás, že vás můžou chytit?
Mně se na graffiti prostě líbilo, že se dá namalovat obrovskej obrázek venku. A taky že je ta technika tak strašně rychlá. Něco, co by v ateliéru trvalo půl roku, bylo za půl hodinky hotový. A to, že nás můžou chytit, mě nevzrušovalo, ale znervózňovalo. V tom jsme se my holky lišily od kluků, že nás ten adrenalin nezajímal. Taky mě nebavilo chodit na metra, na vlaky a tak. Teda byla jsem párkrát, ale nebavilo mě, že musím spěchat a bát se a dávat pozor. Mě na tom vlastně nejvíc bavilo, jak jsou ulice s graffiti najednou barevný, líbí se mi, když nápis jde přes zeď, přes dveře, je mu jedno, že tady něco končí a něco jinýho začíná, nebere ohledy.
* Honila vás někdy policie?
Honila.
* A dohonila?
Taky nás párkrát dohonila. Hned na jednom z prvních společných jamů v Holešovicích: My ani nevěděli, že za rohem mají policajti stanici. Ale nakonec si nás jenom zapsali, tam bylo tenkrát asi padesát lidí, neměli čas se nám nějak věnovat. Mně to nepřišlo ani strašidelný, ani nějak moc vzrušující. Spíš jako smůla, že jsme to nemohli domalovat. Já taky vždycky ráda dělala legální zdi, třeba na Těšnově, kde byl jeden z prvních graffiti jamů, protože jsem tam mohla být i celé odpoledne.
* Nastříkala byste nově omítnutý dům?
No to bych asi neudělala. Já to i chápu, že se to někomu zdá jako vandalismus, ale mně se to prostě líbí. Ale třeba v těch Holešovicích jsme postříkali viadukt u vody, žádnou krásu. Mně přijde, že s těmi písy je najednou vidět, že v tom městě jsou nějaký živí lidi, kteří mají potřebu se rebelsky vyjadřovat.
* A víte, že existují studie, podle kterých prostředí posprejovaných omítek podněcuje kriminalitu?
Aha... Jestli ono to ale není obráceně. Že v ošklivém prostředí, v různých těch průmyslových zónách, kde se nejvíc stříká, je zároveň největší kriminalita. Protože to jsou právě místa, kde není z čeho se radovat.
* Taky jste prý byla první, kdo tu počátkem 90. let navrhoval a šil hiphopovou módu.
To je hodně nadnesené, já jsem šila jenom pro kamarády. Teda pravda je, že jeden čas jsem šila čepice a dávala je do skatovýho obchodu.
* Nosila jste někdy sama kalhoty s rozkrokem u kolen?
Nóóó... taky jsem si ušila pár širších kalhot. Takhle dole jako dneska, aby byla vidět polovina trenýrek, se ale ještě tenkrát nenosily. Navrhovala jsem i design snowboardů, ale to se všechno stalo před patnácti lety. Nějakou oklikou jsem se k tomu oblečení zase dostala. Teď chystám kostýmy pro představení Ubu se baví v Divadle Na zábradlí. A pomáhám Aně s její kolekcí oblečení.
* Čím bude to oblečení zvláštní?
Bude to prostě to, co má Aňa ráda. My jsme se shodly na tom, že je zbytečný vycházet z nějakých trendů nebo se dívat, co světoví návrháři chystají na ty podzimy a zimy a tak. Že vlastně úplně nejlepší je, když člověk vymyslí to, co by opravdu chtěl mít. Nějaký vysněný šaty třeba, který můžou být i úplně jednoduchý. Snažíme se udělat nejvysněnější svetr, nejvysněnější kabát... Zrovna v noci na dnešek jsem to kreslila a poslala Aně a teď uvidím, jestli se jí to taky bude líbit.
* Máte stejný vkus?
Shodnem se na tom, co je krásný. Akorát že na Aně vypadá všechno elegantně, a já, ať si na sebe vezmu cokoli, vždycky to je lehce ušmudlaný. Jsem nervózní, když jsem moc upravená, připadám si nepravdivě. Musím se třeba aspoň rozcuchat.
* Kromě toho děláte spoustu jiných věcí: zpíváte, ilustrujete, kreslíte komiksy...
Komiksy taky začaly na Hollarce, když jsme si s kamarádkou Dandou Horáčkovou kreslily pod lavicí příběhy a zážitky ze života, třeba jak ji nechtějí pouštět z domova a tak. Moje první zásadní setkání s komiksem ale bylo, když u nás doma jeden chlapeček z Portugalska zapomněl knihu o historii komiksu. Já si ji furt prohlížela, strašně mě to fascinovalo.
* Prý si kreslíte deník. Má něco společného s komiksem?
Já si píšu deník od čtrnácti let, i když teď se to trochu změnilo na takové polozáznamy. A do toho si kreslím některé situace, dejme tomu komiksově... Ale musím říct, že když se k tomu někdy vracím, připadá mi, jako bych byla nějak zacyklená. Vždycky tam totiž mám: Musím něco změnit ve svém životě. Nebýt tak chaotická například. A to tam děsně objevně píšu rok co rok.
* Vaše maminka v rozhovoru pro Pátek před pár lety řekla, že jste v rodině fungovali podle systému wu-wei, což je taoistický termín pro to, nechat věci volně plynout, moc do nich nezasahovat. Vy už podle toho nechcete žít, že se chcete změnit?
Já jsem možná vlastně příklad toho, jak se to může zvrhnout. Řekla bych, že ten princip v zásadě funguje, že když se věci nechají plynout, tak ono si to nějak všechno dozraje k tomu, k čemu má. Rodiče se taky nikdy moc nestresovali, když zrovna něco nevyšlo. No tak to zkrátka vyjde příště, nebyli hned v křeči. Ale já sama jsem asi překročila hranici, kdy je to ještě zdravé, a vplynula do nějaké zvláštní apatie. Což už dobře není. Ráda bych měla svůj život víc pod kontrolou.
* Wu-wei rodiče uplatňovali i při výchově?
To ano. A představte si, že my jsme to mámě kolem puberty, v období vzdoru, vyčítaly, že na nás byla málo přísná, že nás do ničeho nenutila.
* Jenže wu-wei zřejmě opravdu funguje. Pokud vím, třeba vaše sestra Aňa má jen základní školu a přitom to z vás tří dotáhla nejdál.
Já taky věřím, že to funguje. Ale ono to zase nebylo tak, že by nás maminka nechala úplně ladem. Nezasahovala nám do životů tím způsobem, že by nás někam chtěla směřovat, ale čekala, až o něco samy projevíme zájem. A když už jsme o něco projevily zájem, pomáhala nám ze všech sil.
* Maminka je výtvarnice. Vedla vás ke kreslení, k malování?
Hlavně nám třeba, když jsme se nudily, hned dávala k prohlížení knížky o umění, těmi jsme si listovaly úplně odmalička. Tahala nás na výstavy. Já se na základní škole učila hodně špatně, jediný, co mě bavilo a šlo mi, bylo kreslení. Chtěla jsem chodit do lidovky, ale nevzali mě. Tak se máma naštvala, řekla, že na jinou než výtvarnou školu se stejně nedostanu, takže to kreslení zkrátka umět musím. A založila na základce, kam jsme chodily, výtvarný kroužek a tam mě jen tak mimochodem učila kreslit. Byla docela přísná.
* Na čem byste řekla, že rodičům při vaší výchově nejvíc záleželo?
Asi abychom byly šťastné, úplně jednoduše. Mně přijde, že jsme žili skoro jako na nějakém ostrově. Třeba už na základce ty učitelky u nás doma nikdo nebral moc vážně. Důležité bylo dostat se do dalšího ročníku, ale rodiče vlastně moc nezajímalo, jaké máme známky.
* Ovlivnilo vás nějak, že tatínek byl japanolog?
Určitě. Mě fascinuje japonská kultura, ty barvy, kompozice. Všechny ty jejich oblečky, kimona, látky, i když je to třeba oproti Číně vlastně dost chladný. Taky jsem udělala jeden komiks, ve kterém jsem použila básně japonských princezen a gejš ze 16. století. Jsou to nádherné haiku. Ten komiks je o holce, co potkává ve snu tygra. A chce s ním být stále víc, až ji sežere. Mně se totiž celý život opakují sny o tygrech. A vypadají vždycky podle toho, v jaké já jsem zrovna duševní kondici. Někdy jsou to rozjívení floutci, frajeři. Procházejí vítězně městem, odkud všichni v panice prchají. A někdy je najdu úplně zničený válet se jak nějaké trosky u popelnice. Vlastně jenom kůže s packama. Nebo jsou to zase malí tygříci...
* Máte na nočním stolku blok a zapisujete si své sny?
Já si je většinou pamatuju nebo si je zapisuju do svýho deníku z druhý strany. Z jedné strany mám denní záznamy a z druhé ty noční. A často mi přijde, že v tom snu je vysvětlení toho, čím se zabývám ve dne. Taky jsem zjistila, že sen má většinou dvě varianty, že je to vlastně tatáž odpověď, ale řečená dvěma různými způsoby. Co mi ale přijde hodně zvláštní, a proto se podle mě taky sny tak těžko zapisují, je to, že ve snu se děj neodvíjí od začátku do konce, jak by člověk čekal, ale jakoby od středu do všech stran. Nejste si vůbec jistá, jestli tamto se odehrálo před tím, nebo po tom, zkrátka snový děj vůbec není chronologický.
* Měla jste někdy věštecký sen?
Na věštecký sny je Aňa, mně se zdají spíš takové obrazy. A nedávno jsem našla v Levných knihách snář, který vypadá, že k něčemu je, i když je to malá knížka. Já vám řeknu třeba sen, který se mi zdál, jo? Jinak to bude nepřehledný. Tak se mi zdálo, že jsem na lodičce bez vesel na jezeře uprostřed lesa, to jezero bylo jen asi metr hluboký. Ale byly v něm obrovské vybledlé ryby, něco jako sumci, štítila jsem se jich. Pak se z hladiny vzedmula jakási nymfa, víla. Něco na mě křičela, hulákala, ale já ji vůbec neslyšela. Říkala jsem si: Ta je ale nechutná. Snažila jsem se od ní odvrátit. A když jsem pak v tom snáři hledala, co znamenají ty ryby, voda a to ostatní, našla jsem tam, že jde o podvědomí. Taky tam bylo: Pokud se z vodní hladiny vynoří panna, nymfa, víla, je to vaše anima, duše, která vám sděluje, že s ní nejste v kontaktu. Ten sen se tím úplně dopověděl. Jsem se na ni nechtěla ani podívat, jak mi lezla na nervy.
* Čeho se týkají Aniny věštecké sny?
Různě. Nás, našich dětí. Stalo se několikrát, že nějaká kamarádka byla těhotná, vůbec to ještě nevěděla – a Aně se o tom už zdálo. Podle snu ví, kdo bude mít holčičku a kdo chlapečka. Taky o úrazech a tak. Ale ono se to ani moc nedá využít, protože se jí třeba zdálo, že můj syn spadl ze stolu. A ono se to stalo, ale Felixovi, našemu bráchovi, ve školce, skákal přes stoly, propadl a zranil se. Aňa to vlastně ani moc neříká, protože se toho trochu bojí. Stejně ale, když mám někam letět, tak jí volám, jaké měla spaní.
* Jaký pro vás byl ten uplynulý rok?
Začal úplným zborcením všeho. Táta umřel. Táta byl pro nás hrozně důležitý, takže jako bych v tom okamžiku ztratila nějakou strukturu života. Já si nikdy neuměla představit, že to takhle úplně končí. Ale zároveň když táta zemřel, mi najednou představa, že je ještě něco po životě, přišla jako úplná blbost. Že to je jen způsob, jak zmírnit fakt, že pak už není vůbec nic. Jinak ale... bych vlastně měla z toho roku mít docela dobrý pocit: Něco, co jsem si dlouho přála, jako by dozrálo a stalo se.
* O čem to teď mluvíte?
Třeba o práci. Mám radost, že se mi podařilo dodělat komiks o Magdě. A že jsem si poprvé v životě dopřála nakreslit něco, co chci nakreslit já. Já jsem před tím vždycky dělala, co mi někdo zadal. Teď jsem ukradla rodině dva měsíce, kdy jsem pilně dělala jenom pro sebe. A zjistila jsem, že ta energie se neztratí. Docela zvláštní, dobrej pocit.
* Co se vám vybaví, když si dnes na otce vzpomenete?
Jeho kancelář na Národní, on tam měl takovou svoji noru. Nebo jak voněl. Chybí mi jeho vtípky. Utahoval si i ze smrti a taky se mu ji podařilo párkrát vočůrat. A vybavuju si, jakou z nás měl radost, že jsme se mu povedly.
* Je vám líto, že jste se ho na něco nestačila zeptat?
Nic zásadního, my jsme to stihli. Ale je pravda, že já jsem ho měla ráda takovým částečně ochromujícím způsobem, já jsem se na něco ani nemohla zeptat. S Aňou jako kdyby byli parťáci, mluvili spolu úplně o všem. To já jsem tak neměla. Já jsem to měla jako: Tatínek můj drahý milovaný! Taky příběh lásky mých rodičů pro nás byl odmalička velká legenda. Máma nám vyprávěla, jak se seznámili, jak se zamilovali...
* Vyprávějte...
Tak jo. Jejich úplně první setkání bylo na schodech UMPRUM, kam táta chodil za kamarádem. Táta prý stál na těch schodech, měl ty svý kudrnatý zrzavý vlasy a svítilo mu do nich slunce. A máma šla po schodech proti němu: „Jéžiš, ty jsi tak krásnej! Jak ňákej anděl...“ Vtipné bylo, že táta byl odmalička šikanovaný za to, že je zrzek, všichni se mu posmívali. A ona byla první člověk v jeho životě, kdo mu řek’, že je krásnej! Krátce spolu chodili, ale máma se s ním kvůli nějaké blbosti na dva roky rozešla. A on ty dva roky hrozně trpěl a toužil a opečovával obtisk její pusy od mlíka na nějakých dveřích. Teď si ale uvědomuju, že jsem se vlastně nikdy táty nezeptala, jak to vnímal on. On to vždycky odkejval, že je to přesně tak, jak to ta maminka-bohyně vypráví. Určitě to ale byla velká láska.
* Na čem dneska nejvíc záleží vám?
(dlouho mlčí) Asi... na svobodě. Já dřív hodně řešila, jak co na koho působí, co kdo kdy komu řek’... A teď mi přijde, že na blbosti prostě není čas a taky že je to vlastně úplně zbytečný. Taky bych se chtěla živit tím, co mě baví, to považuju za velký štěstí. Na rodině mi záleží, hlavně aby se mi podařilo vychovat svý děti, protože ta wu-wei mi někdy fakt přerůstá přes hlavu. A já se bojím, že něco proflákám, promeškám, že jsem pořád nějak zasněná, mimo. Tak aby mi něco důležitýho neuniklo. Prostě zase: Přála bych si svůj život trochu víc ovládat.
***
Akorát že na Aně vypadá všechno elegantně, a já, ať si na sebe vezmu cokoli, vždycky je to lehce ušmudlaný ” Žili jsme skoro jako na nějakém ostrově... Ty učitelky u nás doma nikdo nebral moc vážně. ”
