Příběh paní Anny Od narození své první dcery je paní Anna s kratšími přestávkami stabilně klientkou azylových zařízení. Za tu dobu již v Brně vystřídala veškeré možnosti azylového ubytování, dokonce se dvakrát stěhovala mimo město. Paní Anna je matkou čtyř dětí, a jak podotýká terénní sociální pracovník Jan Milota: „Každé stěhování znamená zásadní obrat v životě celé rodiny. Nejenže musí zaplatit náklady na stěhování, ale musí také hledat novou školu pro děti, které si pak zvykají na nový kolektiv a hledají nové kamarády.“
Paní Anna měla podanou žádost o byt na jedné z městských částí, avšak přestože byly veškeré zainteresované instituce (bytový odbor městské části či orgán sociálně-právní ochrany dětí) dobře informovány o životní situaci rodiny, po dobu 6 let se nepodařilo najít vhodný byt. Milota podotýká, že „azylové domy jsou určeny pro přechodné řešení, ne pro opakované dlouhodobé bydlení. Na řešení bydlení sociálně potřebných rodin by se měla podílet obec“.
Po šestiletém čekání na byt paní Anna svou původní žádost o byt zrušila a znovu zažádala na jiné městské části. Po zvážení její situace byla zařazena do zdravotně-sociálního pořadníku na byt, který by jí měl být v dohledné době přidělen. Matka samoživitelka by tak konečně pro své děti získala stabilní bydlení. Příběh rodiny paní Renaty Paní Renata spolu s manželem a třemi dětmi bydlela dlouhodobě na komerčních ubytovnách a u příbuzných. Nikdy neměli své vlastní bydlení. Terénní pracovnice Zuzana Medňanská na základě své praxe říká: „Mezi nejčastější důvody bydlení na ubytovnách a u příbuzných patří to, že žádosti o obecní byt jsou neúspěšné z důvodu velmi dlouhých čekacích dob a požadavků ze strany městských částí. Je například potřeba mít našetřené poměrně velké částky na opravu bytu na vlastní náklady. Rodiny také často nemají dostatek finančních prostředků na placení podnájmů u soukromých majitelů, a jedná-li se například o romskou rodinu s dětmi, řešení je takřka nemožné.“
Rodina po zaplacení nájmu na ubytovně neměla téměř žádné finanční prostředky na jídlo, oblečení či školní pomůcky. Kvůli vysokým platbám se nedařilo našetřit finance na kauci a provizi, které je potřeba naspořit při hledání soukromých podnájmů. V roce 2009 dostala rodina paní Renaty příležitost bydlet v sociálním bytě pro rodinu s dětmi a časem se jí podařilo našetřit si potřebné finance a najít si podnájem u soukromého majitele.
Příběh paní Marie Paní Marie se obrátila na IQ Roma servis s prosbou o pomoc při řešení soudního sporu o svěření dětí do její péče. Paní Marie neměla adekvátní bydlení, proto bydlela u svých příbuzných nebo po ubytovnách. Přestože měla stabilní příjem ze zaměstnání, rozhodly příslušné úřady o odebrání dětí a o jejich umístění do dětského domova. Na její žádost byly tři nezletilé dcery přemístěny do zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek a syn zůstal v péči své babičky.
Po celý čas se paní Marie snažila získat děti zpět domů. Hlavním problémem, na který v průběhu hledání podnájmů narážela, byl její etnický původ a skutečnost, že má čtyři děti. Klientce se po dlouhém hledání podařilo najít podnájem, majitel však nesouhlasil s nahlášením dětí do bytu. Rovněž se komplikovala situace dětí - několikrát byly přestěhovány do různých ústavních zařízení. U syna paní Marie bylo hlášeno zanedbávání péče ze strany jeho babičky.
Situace se obrátila, když se jí podařilo najít podnájem, kam se mohla nastěhovat i s dětmi. Nakonec byla paní Marii schválena i žádost o obecní byt.
