Angola, země tisíců sirotků.
Pro mnohé ani není místo ve škole, říká Klára Jelínková, absolventka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Teď právě tamní katedra sociální pedagogiky „vyváží“ do Angoly vzdělání.
* LN Povinná školní docházka v Angole existuje. O co se tam tedy Masarykova univerzita snaží?
Nejezdíme tam děti učit. Naším cílem je vybudovat, a to skutečně i postavit, sociálně-pedagogické centrum, které bude vzdělávat místní obyvatele pro práci s dětmi ve volném čase. Naučit je, co a hlavně jak dětem nabídnout, aby to pro ně mělo hlubší smysl a nešlo třeba jen o chvilkové sportovní vyžití s míčem.
* LN Proč padla volba právě na Angolu?
Dlouho ji sužovaly války. Velkou část populace tak dnes tvoří děti do patnácti let, z nichž bohužel mnoho zůstalo bez rodičů, i když v poslední době se zdá, že namísto v sirotčincích se o ně starají ostatní členové rozvětvených rodin. Povinná školní docházka v zemi sice je, ale škol je málo a jejich úroveň není právě nejlepší. Děti docházejí na vyučování ve třech turnusech a pro všechny stejně kapacita škol ani nestačí a končí na ulici.
* LN Projekt Angola běží již několik let. V jaké fázi je nyní?
Jeho hlavní část, na niž jsme získali desetimilionový grant od ministerstva zahraničních věcí, a na němž se finančně podílí i Masarykova univerzita, se datuje od loňska a rozplánovaná je do konce roku 2010. Během této doby by měla být ve městě Kuito v provincii Bié postavena budova centra. Pokud všechno půjde podle plánu, mělo by se tak stát za dva tři měsíce. Získáme tak adekvátní podmínky pro vzdělávání takzvaných animátorů volnočasových aktivit.
* LN Kolik jste jich už vyškolili?
Pět kurz absolvovalo, jeden ho dokončuje. Spolu s animátory pak připravujeme i pedagogy volného času a asistenty učitelů. V tom spočívá podstata dlouhodobé udržitelnosti projektu, že si jej budou Angolané postupně řídit sami. Pracovali jsme zatím po různých školách nebo v malém sále, který je v domě, kde bydlíme. Po dokončení centra to bude lepší.
* LN Jak vlastně bude budova vypadat?
Jde o typický kruhový objekt, jaké se tam tradičně staví. Bude mít ve výsledku čtyři místnosti: jeden velký a dva menší sály, knihovničku, učebnu s počítači a zázemí pro nás.
* LN Má takový projekt smysl?
Podobné centrum v Angole dosud neexistovalo. Snažíme se budoucím animátorům dát základy pedagogiky, didaktiky, psychologie či sociální pedagogiky, zjednodušeně řečeno: naučit je se věnovat dětem tak, aby to pro ně bylo přínosem a rozvíjely se. Vše je přitom založeno hlavně na praxi a praktických znalostech.
* LN Je o vaše kurzy mezi Angolany zájem?
Docela ano, i když mnohým počáteční nadšení nevydrželo a dlouhodobá povinnosti je odradila. Přibývá ale i mladých lidí, kteří přicházejí, protože vědí, že tímto způsobem mohou pomoci i sami sobě.
* LN Co mají rády angolské děti? Asi nebudou mít stejné zájmy jako ty vyrůstající v blahobytu.
To určitě ne. Kulturní a společenské rozdíly jsou patrné a snažíme se je respektovat. Účastníci našich kurzů ale vědí, co mají místní děti rády, jen nevědí, jak to předat. Nade všechno milují pohyb a tanec, nadšené jsou z různých soutěží a závodů, zatímco třeba mnohé tradiční paměťové nebo společenské hry vůbec neznají a ani tam nejsou k dispozici. Když jsme nechali přivézt pexeso, osmnáctiletí studenti si ho s námi zahráli vůbec poprvé v životě, a dokonce jim to dělalo trochu problémy.
* LN Příští rok projekt skončí. Co bude dál?
Určitě budeme usilovat o pokračování projektu v rámci rozvojové spolupráce, Angola je jednou z prioritních zemí, kam směřuje rozvojová pomoc z České republiky. Centrum v Kuitu bude pokračovat dál i bez nás, to je konečně jeden z našich cílů. Financovat jeho provoz budou podle domluvy tamní úřady a o vzdělávání dalších animátorů se postará církevní řád Marištů. Kromě toho bychom chtěli získat peníze na vytváření dalších „poboček“ v jiných městech.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
