Dneska jde jen o neškodný střední proud vycházející z vlivů tarantinovské filmografie, na niž navázala také řada divadelních her, jako třeba Zabiják Joea Tracyho Lett’se, kterého v Činoherním klubu hráli zhruba před dvanácti lety, a samozřejmě jako McDonagh sám. Ví, co publikum rádo. Píše tak, aby si vydělal. A už nejspíš také začíná vykrádat sám sebe.
Nu což, psát dramata je nakonec práce jako každá jiná, podobně jako u těch rutinních gangsterů z Pulp Fiction, kteří si přestávky mezi vražděním či bojem o přežití krátí jako všichni ostatní řešením každodenních trablů, traumat či planým žvaněním.
Ujetá ruka je opět další parodií na tradiční žánr gangsterky. I když se zručně drží na hraně mezi žánry, úplnou parodií přece jen není a chvílemi bere svůj děj a hrdiny docela vážně. Včetně občasných psychologických sond do jejich nitra, které ovšem také nepostrádají odstín sarkasmu a řadu groteskních paradoxů. Jako třeba fatální vztah chladnokrevného hlavního hrdiny k matce.
Jde vlastně o jakousi tragikomedii pomsty, v níž zabiják Carmichael (Marek Taclík) už jednadvacet let pátrá po své ruce, kterou mu v dětství za vydatného přičinění skupiny trampů ujel vlak, a jako by se za to byl ochoten pomstít celému světu. Protože si kdekdo myslí, že podstrčit nějakému bláznovi libovolnou ruku za pár set dolarů bude jednoduché, je Carmichaelovo letité pátrání lemováno dlouhou řadou mrtvol. A také hromadou cizích rukou v různých stadiích rozkladu v jeho velkém kufru.
Příběh hry se odehrává na další štaci hledače tělesné celistvosti Carmichaela. Zase se našli dva chytráci, kteří mu chtějí prodat cizí useknutou ruku. Už se schyluje k tomu, že skončí jako předchozí dodavatelé končetin, ale do situace se vloudí všetečný recepční Mervyn, kterému buďto nic nedochází, poněvadž je to bývalý feťák s mozkem usmaženým speedem, anebo mu vše dochází až moc dobře a je jenom nepatřičně zvědavý, jak to všechno dopadne. Ta ambivalence spolu s jeho vášní pro opice gibony, touhou vykonat konečně nějaký hrdinský čin a s hereckým výkonem Martina Fingera, v inscenaci jednoznačně nejlepším, mu rozhodně dodává na tajemnosti. A také na překvapivosti jeho občas velmi bizarního jednání.
Nejistý zabiják Režisér a autor překladu Ondřej Sokol dění umístil do realistických dekorací hotelového pokoje, v němž nechybí ani ústřední topení, protože by nebylo dodavatele končetin k čemu připoutat. Dovolil si jen jeden výrazně vlastní nápad. A ten je v inscenaci k ničemu. Vytvoří na jedné straně scény paralelní hotelový pokoj, v němž se občas zjevuje cowboy se zpívající cowgirl, aby ji na konci hry zabil a zabalil do igelitového pytle. K čemu to je, není jasné, ale vytváří to hudební vsuvky mezi jednotlivými výstupy hlavního děje.
Jako ne zcela šťastné se jeví obsazení Marka Taclíka do hlavní role. Působí totiž už od začátku v poloze zabijáka nejistě a jeho zhroucení v závěru, u telefonátu s dotěrnou matkou, která v jeho pokoji objevila pornočasopisy, je tak trochu předvídatelné. Nejistota je znát také na Marylin Markéty Stehlíkové, ani nemluvě o Domingu Correiovi, který mezi ostatními herci působí svým civilismem a řečovou neobratností jako naturščik neschopný svou postavu téměř ničím obohatit.
Ujetá ruka v Činoherním klubu je chvílemi docela milým rejem psychopatů a absurdních situací plných černého humoru. Hra jako by byla už McDonaghem konstruována na efekt, a někdy dost předvídatelný. Inscenace hru v máločem obohacuje a spíš se na ní jen veze.
A tak vznikla jen další z řady gangsterských tragikomedií, které už dneska na divadle bez problémů přijme i masový měšťanský divák. S poselstvím, že svět se hemží podivnými psychopaty, by navíc neměl mít žádný problém. Vidí je každodenně kolem sebe, v médiích, nebo dokonce ve Strakově akademii.
Martin McDonagh: Ujetá ruka
Činoherní klub, Praha, premiéra 14. 1.
O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je divadelní kritik
