Odhady počtu cizinců žijících v České republice ilegálně se pohybují od několika desítek po více než sto tisíc. Nikdo pořádně neví, taková už je povaha ilegality. Jisté je jedno, nedávno k nim přibyl neúspěšný žadatel o azyl, asi třicetiletý (data narození se různí) Timur Borčajev alias Moris Borčašvili. Při svém prvním příchodu do ČR v roce 2007 s ruským pasem se pokusil o přechod zelené hranice s Rakouskem, při kterém byl zadržen, v detenci podal žádost o azyl, která byla zamítnuta. Falešná identita byla rozpoznána pomocí otisků prstů. Při opětovné žádosti, kdy vystupoval jako gruzínský státní příslušník Timur Borchashvili (podle dokladů Borčašvili Moris), byla jeho žádost opětovně zamítnuta. Jazykem řízení byla v případě první azylové žádosti gruzínština, kterou si on sám zvolil, čečenštinu neuvedl. V druhém řízení trval na tom, že gruzínsky ani rusky dostatečně nerozumí a že obava z tlumočníků byla i důvodem, proč v prvním řízení lhal o důvodech odchodu z vlasti. Proto chtěl vést řízení v čečenském jazyce, což mu bylo umožněno. Podstatou podaných žádostí byla obava z ruských, případně i gruzínských tajných služeb kvůli jeho účasti na čečenském odporu vůči ruské okupaci. Na Kavkaze žil Borčašvili naposledy s rodinou v ázerbájdžánském Baku. K ukrývání ilegála se veřejně přihlásil senátor Jaromír Štětina, zvolený za Stranu zelených.
Představa ukrývání ilegála v Česku je výsostně romantická, zvláště pak, když po něm, stejně jako po tisících jiných, nikdo nepátrá. Akce cizinecké policie jsou vzhledem k její početnosti a možnostem omezené na občasné kontroly nádraží a ubytoven. Úkryt tedy musí být v případě senátorova kavkazského zajatce zvláště důmyslný. A je skutečně rafinovaný, protože se jedná o úkryt veřejný, zdůvodněný údajně špatnou azylovou politikou. Zajímavé by bylo vystavit veřejnosti na odiv celé činění ministerstva vnitra týkající se kavkazských uprchlíků a k nim se vážící penězovod. Nechť si z jeho toků učiní každý o české uprchlické politice vlastní úsudek. Od roku 2000 organizuje ministerstvo vnitra na Kavkaze rozvojovou a humanitární pomoc. V Čečensku samotném je to individuální pomoc civilnímu obyvatelstvu v Grozném ve spolupráci s nevládkami Berkat a Člověk v tísni. Návazný provoz tamní chráněné dílny pro sociálně slabé, ženského centra Iman a komunitního centra Doezal přišel české daňové poplatníky ke konci minulého roku na 20 476 500 Kč. Projekty realizované od roku 2003 v Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu, které jsou zaměřeny na reintegraci odmítnutých žadatelů o azyl a vracejících se nelegálních migrantů, dosáhly obnosu 64 093 664 Kč. ČR byla jediným evropským státem, který v 90. letech poskytl čečenským uprchlíkům hromadnou dočasnou ochranu. Ta skončila se změnou otevřené války v Čečensku v partizánský konflikt, nijak se nelišící od obecného charakteru více než dvousetleté ruské přítomnosti na Kavkaze. Tak je možné číst poémy Lermontova i Štětinovy reportáže.
V posílání peněz na Kavkaz k financování reintegračních projektů pro navrátilce a v souběžném udělování azylu lidem, kteří z té oblasti odcházejí, je jistý rozpor. Pokud je situace v Čečensku a na Kavkaze taková, že tamní uprchlíci splňují kritéria ženevské azylové úmluvy, jsou pronásledováni státní mocí, pak ať je jim azyl udělován. V takovém případě ale nemrhejme miliony na reintegrační projekty. Pokud senátor Štětina volá po změně azylové politiky, měl by to vzít v potaz.
***
V posílání peněz na Kavkaz pro navrátilce a v souběžném udělování azylu lidem z této oblasti je jistý rozpor
O autorovi| ROMAN KRIŠTOF, publicista
