Část slavné Prinzhornovy sbírky vystavuje Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu (GHMP). Expozice děl, která získal německý psychiatr Hans Prinzhorn od pacientů z celého světa, navazuje na pražskou výstavu ART BRUT konanou před třemi lety. Jde o pokračování konceptu GHMP, jehož cílem je představovat i typ umění, které bylo mnoho let na okraji zájmu společnosti.
Do Prahy se na expozici Art brut z proslulé kolekce německého lékaře podařilo zapůjčit sto dvacet děl. „Vzhledem k velkému zájmu o prezentaci této kolekce jsme velmi rádi, že nám bylo umožněno vystavit ty kresby, které v roce 1963 vyselektoval ze souboru asi pěti tisíc děl švýcarský historik umění Harald Szeemann,“ uvedla k instalaci jedna z kurátorek Terezie Zemánková. Psychiatr-kunsthistorik Návštěvníci expozice se seznámí nejen s desítkami děl duševně chorých jedinců, ale dozvědí se i o nevšedním způsobu shromažďování prací nemocných i o pohnutém osudu sbírky v minulých desetiletích. Kromě jednoho anonymu mají všechny výtvory svého autora včetně diagnózy. Na dílech sebraných Prinzhornem nejen od jeho pacientů, ale i od lidí léčených kolegy v Evropě i zámoří, je důležitý přístup k utváření zmíněného konvolutu. „Prinzhorn nebyl jenom psychiatrem, ale také kunsthistorikem, který nesbíral všechna díla, která v léčebnách pacienti vytvořili, ale kladl důraz na jejich uměleckou hodnotu. Výtvory pacientů tedy nebral primárně jako diagnostický materiál, na němž by studoval projevy typické pro některá duševní onemocnění, ale zabýval se uměleckou kvalitou jejich tvorby,“ uvedla dále kurátorka.
Hans Prinzhorn (1886–1933) sám aspiruje na známé vtipy o psychiatrech, neboť ani jeho život nenasvědčoval zcela lehké povaze a duševní rovnováze. Rodák z vestfálského Hemeru vystudoval nejprve dějiny umění na vídeňské univerzitě. Lákala ho však kariéra profesionálního zpěváka, na kterou se odešel připravovat do Anglie. Během první světové války ale pracoval jako ošetřovatel, a to ho přivedlo ke studiu medicíny. Po jeho ukončení se začal zabývat psychiatrií a v roce 1919 nastoupil jako asistent na psychiatrickou kliniku v Heidelbergu, kde se intenzivně věnoval nejen duševním chorobám, ale také právě uměleckým projevům svých svěřenců. Oslovoval i další své kolegy, zejména z německy mluvící Evropy, aby mu zasílali výtvory pacientů.
V letech 1918–1920 tak nasbíral kolem pěti tisíc prací od 450 nemocných. Některým přiřkl dokonce i pseudonym, všechny však pečlivě evidoval včetně podrobného popisu začátku a průběhu choroby. K tomuto tématu také napsal knihu Tvorba duševně nemocných, která by měla v nejbližší době vyjít také v češtině.
Po dvouletém působení v Heidelbergu pracoval Prinzhorn v Curychu, Drážďanech a Wiesbadenu a nakonec si otevřel soukromou praxi ve Frankfurtu. Trápilo ho však, že se nedopracoval k univerzitnímu postu, jeho další knihy a studie neměly valný ohlas a třikrát mu zkrachovalo manželství. Nakonec se zcela stáhl z veřejného života a odstěhoval se ke své tetě do Mnichova, kde zemřel na tyfus.
Tvorba psychicky nemocných ovšem nezůstala bez dalšího povšimnutí. Společně s uměním tzv. přírodních národů a tvorbou dětí se stala inspiračním zdrojem moderního výtvarného umění pro některé významné umělce, z nichž vzpomeňme alespoň Kokoschku, Ernsta, Dubuffeta nebo Picassa.
„Zvrhlé umění“ a rehabilitace Temným obdobím prošla Prinzhornova sbírka v době nacistického režimu, kdy byla v roce 1938 zneužita v rámci výstavy nazvané Zvrhlé umění, aby vedle Kandinského, Chagalla a dalších modernistů demonstrovala „abnormalitu“ avantgardních výtvarných směrů, pramenící z psychického postižení jejich tvůrců.
Rehabilitace se dostalo sbírce, soustředěné pro Muzeum patologického umění při ústavní klinice v Heidelbergu, až v roce 1963, kdy její část historik umění Harald Szeemann vystavil v Kunsthalle v Bernu.
Návštěvníky pražské expozice překvapí, jak pěkná díla se v Prinzhornově sbírce nacházejí a jaké nadání většina nemocných prokázala. Řada pacientů byla totiž vyučena v oboru, který předpokládal jistou zručnost. Jejich umělecké pokusy se proto vyznačují řemeslnou přesností, ale nechybí ani nápad, cit pro barvy a jistá poetičnost. Kromě běžných motivů čerpaných ze života kliniky jsou zde i lyrická témata, kresby s erotickými nebo abstraktními prvky.
Mezi autory vyniká například Peter Meyer (1871–1930), kterému Prinzhorn přiřkl pseudonym Peter Moog. Po elektrickém šoku si Meyer, majitel hostince, vsugeroval, že je umělcem. Na kliniku se dostal poté, co ohrožoval rodinu revolverem. V léčebně vytvořil několik velmi zdařilých kreseb s biblickou tematikou. Kreslil je s tím, že je to zakázka pro kolínský dóm. Zajímavá jsou i díla dalších pacientů, včetně názvů – například od Johanna Knopfa kresba tužkou nazvaná Nádhernosti, broky do pušky či Goeschova díla Snová fantazie a Rozčtvrcený Horus...
***
Prinzhornova sbírka Art brut z kolekce německého psychiatra Hanse Prinzhorna Dům U Kamenného zvonu Staroměstské náměstí 13 Praha 1 Otevřeno do 3. května denně mimo pondělí 10–20 hodin Kurátorské prohlídky: 12. 2. v 16 hodin 22. 4. v 18 hodin
