Od chvíle, kdy se můj bývalý kolega Radek John začal blížit postu ministra, začali mě lidé oslovovat už ne obvyklými otázkami: „Co teď děláte, když vám zrušili pořad?“ nebo „Co zdraví?“, nýbrž: „Tak co ten Radek?“. Přičemž nebylo jasné, a) chtějí-li se tím důvěrným oslovením přiblížit i mému vztahu s R. J., b) vytáhnout ze mě nějaké důvěrnosti o něm nebo c) prostě si jen ověřit, zda dobře udělali, když ho volili (nevolili). Na tuhle otázku se dá odpovědět jediným možným způsobem: „A co jako?“ – což jsem také dělal. Postupně jsem ale pochopil, že tím jen spouštím hovor, který nikam nevede, protože tazatele obvykle neuspokojí a ve mně jen utvrzuje pocit, že jsem zajímavý už pouze jako přívěšek Radka Johna.
Ve chvíli, kdy se už jasně vyrýsovalo jeho budoucí angažmá na ministerstvu vnitra, nabylo pokračování hovorů: „A co Radek?“ formy: „No měl by se podívat na…“ Přičemž jednou to byl problém související se zemědělstvím (kupodivu až do té doby jsem opravdu nevěděl, že sto tisíc hektarů půdy u nás leží ladem), jindy s privatizací nějakého pivovaru a ještě jindy s problematikou obnovení ministerstva hospodářství. V podstatě nejblíž jeho ministerskému zaměření byl poměrně rozsáhlý materiál od česko-rakouského novináře Phillipa J., prosazující obnovení tzv. vyšetřovacího soudce, kterýžto institut byl zrušen v roce 1950 jako součást nastupující diktatury proletariátu a který by výraznou měrou podle autora tohoto materiálu zdemokratizoval jak vyšetřování, tak souzení trestných činů.
Pochopil jsem, že aniž bych o to sebeméně usiloval, stávám se už nikoli přívěškem, ale přímo tajemníkem samotného novopečeného ministra. Bohužel (nebo bohudík?) ještě dřív, než vůbec vkročil na ministerstvo. Nepomohlo, ani když jsem trpělivě vysvětloval, že se zmíněným R. J. už nemám nic společného a že jsme se naposledy viděli při vyhlašování cen TýTý. „Nedělej se. A neříkej, že Johna neumíš?“ zaslechl jsem klíčové věty od jednoho z těch, co od něj přese mě něco chtěli.
Slyšel jsem tu větu v lobbistických kruzích mnohokrát, ale až teď jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co to znamená „někoho umět“. Že znám jeho slabiny a umím na ně zabrnkat? Pošimrat ješitnost, zvětšit důležitost? Nebo připomenout tajné hříchy, které jsme spolu prožili? Aby si uvědomil, že nevyhoví-li, můžu je připomenout někde i veřejně? Či vlísat se i do soukromí, stát se nepostradatelným našeptavačem? Jenže abych někoho takhle „uměl“, musel bych nejdřív „umět“ sám sebe. A co to je „umět“ sebe? Přesvědčit se, že je lépe být vyčuraný než upřímný? Že nátlak není vydírání, že osobní prospěch je víc než sebeúcta a vlézt někomu do zadku je ve skutečnosti výstup na Mount Everest? Není problém „někoho umět“. Problém je žít s tím…
Prohlašuji proto veřejně: neumím Radka Johna ani nikoho jiného. Svou manželku a své děti nevyjímaje. Naštěstí v tom nejsem sám. Tenhle týden jsem stříhal reportáž pro Českou televizi s naší bulharskou střihačkou. „Víš, kolik mám teď nových přátel?“ smála se. „Sousedi, co mě považovali za bulharský šunt, mě teď uctivě zdraví. A když jsem se jich ptala, co ta změna, říkali: To víš, když teď máš kámoše ve vládě…“
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
