vlády národního porozumění. V roce 1983 mi bylo třicet let a byl jsem mimořádně sebevědomý. Vlastnil jsem diplom ze dvou domácích vysokých škol a jako jeden z mála v tehdejším Československu jsem měl možnost rok studovat ekonomii v zahraničí. Získal jsem základy ekonomických teorií, které se tehdy za socialismu neučily, a o tom, co jsem přesně neznal, jsem uměl alespoň zaujatě pohovořit. Se zkušenými a staršími ekonomy „šedé“ zóny jsem mluvil jako se sobě rovnými a členství v komunistické straně mně současně poskytovalo základní ochranu. V Akademii věd jsem obhájil dizertační práci na téma, které i ve světě patřilo k uznávaným. Měl jsem pocit, že jsem hodně dobrý.
Potom jsem se v březnu 1984 seznámil s Valtrem Komárkem. Zakládal Kabinet prognóz (později Prognostický ústav) a přišel v Ekonomickém ústavu do kanceláře Karla Dyby, aby ho přesvědčil k přestupu na nově zakládané pracoviště. Karel mne představil a Valtr mne okamžitě začal rovněž přemlouvat, abych se přidal. Měl jasnou vizi, co chce: pracovat s lidmi, kteří do té doby nikde v ekonomickém výzkumu pracovat nesměli, a zabývat se problémy, o kterých nikdo nesměl mluvit. Jen tak mimochodem, s jeho pověstnou nonšalancí prohlásil, že o mně slyšel jako o inteligentním a schopném člověku. Víc nemusel, byl jsem jeho.
Nebál se a nezáviděl Začalo nás osm vědeckých pracovníků a jedna studentka vědecké aspirantury (dnes je to moje žena). Za pár týdnů jsme postavili vědecké pracoviště, které vešlo do novodobé české historie. Žili jsme tím a když bylo potřeba, vědečtí pracovníci kupovali koberec do pracovny ředitele a na vlastních ramenou ho nesli z obchodu do ústavu. Kolegové z jiných pracovišť Akademie či vysokých škol předpovídali, že nový ústav nemůže přežít. Přežil, a to s lidmi, kteří najednou směli pracovat, publikovat. Jistě, naše zadání i produkce byly poplatné době, ale žádné oficiální pracoviště nemělo v té době odvahu kritizovat fungování centrálně plánované ekonomiky tak zásadně a systémově jako my.
Byla to Valtrova zásluha. Nebál se a nezáviděl. Věděl, že jeho hlavní vědečtí pracovníci mají i své zájmy, své ambice a svůj výzkum. Umožnil nám dělat to, co jsme dělat chtěli, i když to s hlavním posláním Prognostického ústavu mělo někdy jen málo společného. Umožnil nám cestovat po světě způsobem, který byl v té době nevídaný. Politické úlitby, stranické schůze a další průvodní jevy reálného socialismu pragmaticky řešil jako rychle odbyté formality. Přijímali jsme západní diplomaty, pravidelně jsme se scházeli s novináři z Financial Times a dalších světových novin, mluvili jsme na zahraničních konferencích.
Valtr to prostě uměl. Hrál při tom patrně i svoji hru, asi i s vysokými představiteli tehdejšího režimu. Nikdy se však před nimi neponížil, a hlavně nedopustil, aby někdo ohrozil jeho lidi. Naopak, Prognostický ústav přijímal stále více režimem postižených osobností (Václav Klaus přišel na podzim 1987). Strážci rigidní víry, ať z komunistických či disidentských struktur, rádi dodnes spekulují o tom, jak byl Prognostický ústav řízen československými, či dokonce sovětskými tajnými službami. Je to – s prominutím – pitomost, ale i kdyby nebyla, tak nás ty služby musely řídit vskutku amatérsky. Lehký život jsem s ním neměl Mladý ekonom jako já, na české poměry nabitý teoretickými znalostmi, s Valtrem Komárkem úplně lehký život neměl. Valtr mluvil o vysoké energetické náročnosti komunistických ekonomik, o nízkém podílu služeb a o zbytečně vysokém významu těžkého průmyslu. K tomu teorii a sofistikované, matematické modely nepotřeboval a bojím se, že jimi i trochu pohrdal (jako ostatně manažeři a pragmatici na celém světě). Mne však přivedl k tomu, abych se kromě nóbl teorií zabýval i reálnou ekonomikou, a já jsem mu za to vděčný, neboť mne alespoň trochu naučil pokoře. Nás a naši práci však respektoval, ale šel ještě mnohem dál: vytvořil nám prostor, abychom se připravili jednou převzít moc a začít měnit naši zemi. Navíc, byl vždy úžasně vtipný a byla s ním obyčejná lidská legrace. Vždy jsem se v jeho přítomnosti cítil dobře.
Už před rokem 1989 jsme měli rozdílné názory na to, jak dál po politických změnách. Po revoluci se naše cesty rozešly, ale o tom dnes nechci psát, neboť on je přesvědčen o své pravdě a já skálopevně o té mojí. Navíc, ať je to s tou pravdou jakkoliv, právě Valtr bude jistě souhlasit s tím, že se máme vždy dívat dopředu.
Profesor Valtr Komárek se dnes dožívá osmdesáti let. Jeho život – který já osobně znám jen z malé části – je svědectvím novodobé historie střední Evropy. Židovský kluk, za války zachráněný moravskými sedláky. Mladý komunista, studující v Sovětském svazu. Člověk s normálním selským rozumem, který brzy prohlédl faleš komunistické ideologie i absurdnost tehdejšího politického a ekonomického systému. Schopný ekonom, po roce 1970 odstavený na vedlejší kolej, který musel vidět, jak mnohem méně schopní sbírají tituly a slávu. Přirozený šéf, který měl rád své lidi. Idol sametové revoluce, pro kterého jsem 8. prosince 1989 večer přijel domů, přemluvil ho, aby se opět převlékl do obleku a odvezl do sídla Občanského fóra a později na jednání kulatého stolu, kde on se stal místopředsedou vlády pro ekonomiku. Valtr Komárek, kterému jsem za mnoho vděčný.
O autorovi| VLADIMÍR DLOUHÝ ekonom ; Autor je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV), v letech 1989 až 1992 byl ministrem hospodářství ČSFR a v letech 1992 až 1997 ve vládě Václava Klause ministrem průmyslu a obchodu
