Toužíte se realizovat v úřednické vládě? Pak máte největší šanci, pokud se jmenujete Jan Černý. Československá první republika ustavila za dvacet let své existence tři úřednické vlády (1920–1921, 1926 a 1938, těsně před mnichovským diktátem). Právník Jan Černý dvěma z nich předsedal a ve třetí byl ministrem vnitra. Polistopadová Česká republika zažila zatím jen jednu úřednickou vládu (1998). V ní zas působil zvěrolékař Jan Černý jako ministr pro místní rozvoj.
Je jasné, že ke dvacetinám „sametu“ nás povede druhá úřednická vláda, jenže právě tak je očividné, že tentokrát to žádný Jan Černý nevytrhne. Ale teď žerty stranou. Nás nemusí zajímat historické perličky, nýbrž něco jiného. Jak ukazuje osud „profesionálního premiéra“ Jana Černého, zdá se, že Masarykova republika si dokázala poradit s vládními krizemi vyžadujícími úřednické kabinety šikovněji než naše „čerstvá demokracie“, jak někdy ze zvyku stále říkáme.
Mach šéfem diplomacie?
Zatímco „sametoví Češi“ dostávají úřednické premiéry jako králíky z klobouku a překvapená média pak narychlo komentují Josefa Tošovského či Jana Fischera, první republika neomylně sahala po spolehlivém úředníkovi Černém. Na okraj, o jeho první jmenování premiérem se zasloužil Vlastimil Tusar – navrhl Černého coby předseda odstupující vlády. Kdo konkrétně navrhl Fischera, přesně nevíme. Mirek Topolánek sdělil sobotní MF Dnes, že to byl „jeden z kolegů z koalice“. Ale i když Tomáš Garrigue Masaryk nedával vznik úřednické vlády pod takový tlak jako Václav Klaus o 89 let později, dokázal si ji ohlídat šikovněji.
Jana Černého si skoro nevšímáme, ač v pátek uplynulo půlstoletí od jeho smrti. Přitom právě na jeho kabinetech lze ukázat, jak TGM hájil svou vlastní linii. Výraz úřednická vláda je spjat s ideou sboru nezávislých a neutrálních odborníků. Jak je pak možné, že ministra zahraničí dělal v Černého vládách Edvard Beneš? Byl snad Beneš nezávislý neutrál? V rámci masarykovské republiky mělo jeho angažmá jasnou logiku. Ale podíváme-li se na to dnešníma očima, připadáme si, jako by ministrem zahraničí ve Fischerově vládě byl například Klausův muž Petr Mach.
Další nápovědu získáme, srovnámeli složení obou Černého vlád. Ač je dělí šest let, najdeme v nich společná jména: Edvard Beneš ministrem zahraničí, Karel Engliš ministrem financí. Vsadili byste snad korunu na to, že ve Fischerově vládě se bude jedno jediné jméno shodovat s kabinetem Josefa Tošovského? Ne. Část odpovědi spočívá ve faktu, že první republika – na rozdíl od polistopadového Česka – zdědila z Rakouska-Uherska profesionálně velmi zdatný úřednický aparát, takže měla k dispozici „profesionální ministry“. Ale především bylo masarykovské Československo státem, který měl více než nynější Česko definován národní zájem.
Jistě, není zcela fér srovnávat stát se silnými menšinami a obklopený nepřáteli se zemí začleněnou do NATO a právě předsedající Evropské unii, ale jasný národní zájem – můžeme říci masarykovský – se za první republiky projevil se i v obsazení klíčových postů Černého vlád. Nynější Česko konsenzuální národní zájem tak jasně nevyjadřuje, respektive o něj teprve bojují eurofederalisté, eurorealisté a euroskeptici. Tošovského vláda byla, řekněme, protiklausovská a na to nepotřebovala osobnosti formátu Edvarda Beneše. Nebude je potřebovat ani Fischerova vláda, jež by mohla být, řekněme, nehavlovská, netopolánkovská. Obecně to vypadá takhle. Tam, kde má stát jasný národní zájem, vznikají úřednické vlády snadněji než tam, kde se o konsenzuální národní zájem teprve zápolí. Hlavní linii si TGM ohlídal skrze své „druhé já“ Beneše, aniž by ho trápilo, že třeba ministrem školství je jeho vědecký sok, historik Josef Šusta. I Václav Klaus má svou hlavní linii, ale tu může prosazovat jen skrze politiky druhé ligy.
Komunisté versus „austrijáci“ A ještě jedno má Černý společné s Tošovským a Fischerem. Všichni si smočili za „starého režimu“. Tošovský a Fischer byli loajální vládě KSČ, Černý loajálním „austrijákem“: působil na ministerstvu veřejných prací ve Vídni a posledních šest let před protihabsburskou revolucí šéfoval prezídiu moravského místodržitelství v Brně. Jak se mohl tento loajální „Rakušan“ dva roky poté snést se svým ministrem obrany generálem Husákem, hrdinou československých legií i bitvy u Zborova?
Ono to s těmi dvěma starými režimy asi věru není „jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou“. A hlavně: Jan Černý se v roli univerzálního úředníka osvědčil natolik, že jako ministr vnitra pak působil i v následných, už povolebních vládách.
Jan Černý Narozen 4. 3. 1874 v Uherském Ostrohu, v Praze vystudoval práva, pak činný v rakouské justici a státní službě. 1912–1918: přednosta prezídia moravského místodržitelství 1920–1928: prezident zemské správy na Moravě 1920–1921 a 1926: premiér dvou úřednických vlád 1928–1939: zemský prezident země Moravskoslezské 1920–1922, 1926–1929, 1932–1934 a 1938 (22. 9. až 1. 12. v úřednické vládě Jana Syrového) ministr vnitra 1939: v březnu žádá o penzi, v květnu odchází ze státní služby Umírá 10. 4. 1959 v rodném Uherském Ostrohu
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
