V roce 2005 se kvůli tomu Vinař obrátil na soud. Jeho případ justice řešila dlouhých pět let. Městský soud v Praze nakonec Vinařovi vyhověl a ve středu rozhodl, že jeho registrace coby agenta StB byla neoprávněná. Výhra Vinaře potěšila, bere ji však civilně: „Vím, že jsem nijak statečný nebyl. Mohl jsem říci:,Pánové nechci s vámi mít nic společného.‘“ Na letos pětaosmdesátiletého Vinaře začal režim tlačit po roce 1968. Lékař musel na čas odejít z Výzkumného ústavu psychiatrického. Chvíli dělal recepčního, brzy se ale k oboru vrátil.
Zajímat se o něj začala také StB. „Občas se se mnou scházeli po hospodách. Vždy chodili dva, jeden z nich se představoval jako Novák. „Někdy jsem je odmítal, ale oni na to:,Když nepřijdete, tak vás vezmeme do Bartolomějské, a tam se čeká třeba dva tři dny.‘ “ líčí schůzky Vinař. K podpisu prý svolil pod další výhrůžkou: „Řekli mi, že dělnická třída zaplatila vzdělání mé první dceři, a proč si myslím, že by ho měla zaplatit ještě dvěma dalším dcerám. A ony se zrovna v té době na vysokou školu hlásily.“
Estébáky předloženou, strojem sepsanou „smlouvu“ se Vinař nerozpakoval na místě vlastní rukou upravit. Za souvětí: „Prohlašuji, že jsem ochoten poskytovat údaje o skutečnostech, které jsou předmětem zájmu orgánů Státní bezpečnosti,“ dopsal: „S výhradou informací spadajících do lékařského tajemství.“ Na požadavek: „Jsem si vědom, že je třeba respektovat instrukce a pokyny těchto orgánů,“ pak reagoval dodatkem: „... ve věcech, se kterými budu souhlasit.“
Podle Vinařovy advokátky Heleny Borské psychiatr svými dodatky spolupráci s StB de facto vyloučil. „Ze skutečnosti, že žalobce (Vinař pozn. red.) po podpisu 'spolupráce' žádné informace neposkytl vyplývá, že žalobce s poskytováním informací StB nesouhlasil. Tím ovšem podpis 'vázacího aktu' ztratil na významu a stal se pouze mrtvým aktem, který nikoho nepoškodil a nikomu neublížil,“ stojí v dovolání k Nejvyššímu soudu.
Úspěch přišel až po pěti letech Soudy tuto argumentaci dlouho neuznávaly a vycházely jen z prostého a jasného faktu, že Vinař podepsal vázací akt. Na Městský soud v Praze se Vinař obrátil již v roce 2005.
První zamítavý rozsudek padl v lednu příštího roku a stejně o devět měsíců později rozhodl i Vrchní soud v Praze. Vinař se pak dovolal k Nejvyššímu soudu, který případ v květnu 2008 vrátil vrchnímu soudu a doporučil mu, aby rozhodnutí změnil. Vrchní soud ovšem loni v únoru rozhodl stejně jako poprvé a Vinařovu žalobu odmítl. Tehdy se také případ poprvé dostal do médií, když o něm informovaly HN. Krátce poté přišlo druhé dovolání a Nejvyšší soud letos v březnu případ vrátil až na samý začátek - k Městskému soudu v Praze.
Doprovodil to jasným sdělením: „Je nutno rozlišovat mezi případy, kdy pro spolupráci získávaná osoba projevila bezvýhradný (případně spontánní) souhlas a mezi situacemi, kdy se získávaný zcela zřetelně spolupráci s StB bránil - například uplatněním výhrad, které orgány StB proponovanou spolupráci podstatně omezovaly, respektive znemožňovaly, přičemž fakticky vylučovaly 'řízení' takové osoby uvedenými orgány.“
Nejvyšší soud se vypořádal i s faktem, že podoba vázacího aktu nebyla přesně předepsána a mohl být například uzavřen i ústně: „Poukaz..., že souhlas se spoluprací bylo možno sepsat volnou formou, pak není možno směšovat s případy, kdy tento 'souhlas' byl výslovně podstatně redukován a ohraničen.“ Odvolání už asi nepřijde Pražskému městskému soudu tak nezbylo než nadřízenou instanci poslechnout. „Tento soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu,“ zdůvodnila soudkyně Dagmar Stamidisová, proč Vinařovi napodruhé vyhověla.
Ministerstvo vnitra, které v době Vinařovy žaloby seznamy agentů StB spravovalo, se nyní ještě může odvolat k vrchnímu soudu.
„Počkáme na písemnou podobu rozsudku,“ říká mluvčí ministerstva vnitra Vladimír Řepka. Podle informací LN se už ale vnitro nejspíš neodvolá a středeční rozsudek se tak nejspíš stane pravomocným.
