Ústavní změny představují od počátku jedno z důležitých témat nové koaliční vlády. Mezi návrhy se objevily „trvalky“, jako například přímá volba prezidenta nebo omezení poslanecké imunity, ale také mnohem radikálnější představy o nutnosti celkové revize systému ústavních brzd a rovnováh. Je však třeba ústavu takto zásadním způsobem měnit? Není naopak důležitější posílit respekt a důvěru k existujícímu ústavnímu pořádku a vyžadovat od ústavních činitelů, aby si jednotlivé články ústavy přestali ohýbat pro své politické účely?
V pozadí těchto konkrétních otázek se skrývá jeden obecný problém, totiž zda se má na ústavu hledět pragmaticky jako na text, který lze kdykoli měnit při změně politické nebo společenské konstelace, nebo zda se má považovat za nedotknutelný dokument, který je třeba bezvýhradně respektovat a dodržovat. Ze samotné podstaty ústavy jako základního právního a politického textu je přitom patrné, že si vyžaduje ve stejné míře pragmatický i kanonický přístup. Každá ústava je současně lidským, a tedy historicky podmíněným a proměnlivým výtvorem, i textem, jenž vyžaduje takřka posvátnou autoritu a úctu. Je v pravém slova smyslu kánonem našeho politického života, jehož každá změna nezbytně vyvolává otázky a pochyby o charakteru naší společnosti a jejím směřování. Proto je také třeba pečlivě vážit jakoukoli případnou změnu a bedlivě posuzovat, co by taková změna ústavního textu znamenala v politickém kontextu.
Nejde o nedotknutelný text Ústava má zvláštní vlastnost, a to vytvářet z konkrétních pravidel lidského chování ideální typy, podle nichž se řídí i kriticky posuzuje kvalita politického a občanského života. Nerespektování ústavy se potom považuje za hrozbu zneužití moci a ohrožení ústavní demokracie jako takové. To však v žádném případě neznamená, že ústavní text musí být absolutně nedotknutelný a soudci by ho vždy měli interpretovat doslovně a s ohledem na původní záměry ústavodárců. Například američtí ústavodárci na konci 18. století předpokládali, že jimi přijatou ústavu bude třeba po dvaceti letech nahradit zcela novým dokumentem. Nikdo z nich nemohl tehdy tušit, že se z jejich výtvoru stane kánon moderních politických ideálů a z jejich země supervelmoc, jejíž ústavní práva a svobody mají v tomto globalizovaném světě mnohem přesvědčivější sílu než jaderný arzenál nebo námořní pěchota.
Dějinná stálost americké ústavy, která byla jen tu a tam doplňována dodatky, k této pověsti ideálního textu a vzoru ústavních principů demokracie přispěla v zásadní míře. Odmítat ale jakoukoli možnost ústavní změny by znamenalo spoléhat se na nadlidskou moudrost původních ústavodárců a považovat je za postavy s mojžíšovskou autoritou, jejichž zákon může navěky vést politické společenství. Taková představa je samozřejmě absurdní v dnešní stále proměnlivější, technologicky pokročilejší, ale také mnohem rizikovější společnosti. Stejně tak absurdní je ovšem i představa, že ústava je jen jednou z mnoha mocenských technologií, kterou můžeme za pár let odhodit stejně jako vysloužilý počítač nebo iPod. Zatímco v prvním případě hrozí nebezpečí, že společnost nedokáže korigovat případné chyby původních ústavodárců, ve druhém případě se zvyšuje riziko, že každá nová vláda bude vršit své vlastní chyby a přihazovat je na hrob celkové ústavní kultury.
Jak tedy postupovat v této povolební situaci, ve které se zdánlivě otevírá možnost k revizi českého ústavního pořádku, a to právě po oněch dvaceti letech, o nichž mluvil ve své době George Washington? Odpověď je stručná a na první pohled až podezřele jednoduchá: „Uvážlivě!“ Uvážlivost je totiž první ctnost každého právníka a není náhodné, že latinské slovo prudentia současně utváří pojem jurisprudence, tedy právní teorie a filozofie. Někdy se uvážlivost zaměňuje za konzervativnost, ale to je zavádějící, protože uvážlivý člověk dobře ví, kdy je třeba ustavené tradice, pravidla a konvence odvrhnout jako nefunkční, nebo dokonce škodlivé.
Co tedy v dnešním českém ústavním pořádku nefunguje a co škodí? Bez velkého překvapení zjišťujeme, že to není samotný text, ale především politický kontext, který se vytvořil za krátkou dobu existence české ústavnosti. Po letošních volbách víme, že vyměnit politiky je snazší, než si mnozí, a to včetně těchto politiků, mysleli. Možná je nyní na čase připomenout jim, že tu jsou od toho, aby ústavu především respektovali a teprve potom případně i měnili, avšak jen s mimořádnou uvážlivostí a po náležité veřejné diskusi.
Co nefunguje a co škodí? Není to samotný text ústavy, ale především politický kontext.
O autorovi| JIŘÍ PŘIBÁŇ, právník a VŠ pedagog
