Říká se, že udělit žlutou kartu mladému hráči je pro fotbalového rozhodčího snazší než potrestat zkušeného mazáka. Stejně tak platí, že na Letné se proti Spartě píská penalta hůř než v Liberci proti místnímu Slovanu. Naposledy se kolena rozklepala Pavlu Fraňkovi, a teď za to pyká.
Řeknete si: Jeho chyba byla úmyslná, Spartě se nadržovalo vždy. Možná. Kapříky nebo kila jablek za tím ale nehledejte - vysvětlení může být jednodušší. Sparta je pojem, mocný klub, který v každém zápase hraje o titul. Rozhodčí to v sobě mají zakódováno. Proto se raději drží zpátky, nechtějí si to „nahoře“ rozházet. Tíha okolí je semele.
Je to přitom paradox. Sparta už dávno není v zákulisí tak silná jako kdysi, ale mýtus o dlouhých chapadlech sparťanského vedení přetrvává. Zbytečně. Rozhodčí proto potřebují jediné: víc sebevědomí a odvahy. Dokud se jejich uvažování nezmění, na korupční aféru se nikdy nezapomene.
