Letos ty promeškané události byly smutné. Samozřejmě povodně, a taky smrt Milana Paumera, člena skupiny bratří Mašínů. Inspirovala debatu o skutcích bratrů Mašínů a o tom, jak na ně nahlížet – zuřivou jako vždycky. Pohádat se o bratry Mašíny a Milana Paumera má v Česku charakter až rituální – těžko si představit, že by do sporu po všech těch letech mohl někdo vnést něco skutečně nového, věc už byla probraná ze všech možných úhlů. To ale neznamená, že by se časem ta pře nějak uklidnila – spíš naopak. Míra vášnivosti, s níž do ní účastníci vstupují, spíš vzrůstá. Nenapadá mě teď jiná historická skutečnost, která by mezi lidmi – nejenom autory, ale i čtenáři – budila reakce tak nesmlouvavé. Proč zrovna Mašínové a Paumer?
Napadají mě dvě, samozřejmě jen dílčí, vysvětlení. Obě strany toho sporu (patřím k té z nich, jež v členech skupiny Mašínů vidí spíš hrdiny) vnímají svoje protivníky v debatě nejenom jako lidi, kteří se v názoru na nějakou událost mýlí, třeba i dost závažným způsobem. Myslet si o Mašínech něco jiného než my je v našich očích často projevem závažného morálního selhání. Z obyčejných oponentů se tak stávají obhájci sprostých vrahů nebo – z druhé strany – apologeti zbabělé přízemnosti, kteří se zmohou jen na plivanec na věci, jež jejich omezené obzory přesahují.
A pak je tu taky oběma stranami sdílený pocit, že jsou v menšině, prakticky osamělí se svou pravdou. Na obou stranách je to představa, mírně řečeno, přepjatá. Obě mají vlivné stoupence v médiích, politice, veřejném životě vůbec. Patří to ale asi k povaze současného, promiňte módní výraz, zmasovělého diskurzu, v němž se kdekdo vidí jako příslušník skupinky soudných obklíčené agresivním, řvoucím davem. Ta představa v nás navíc vyvolává pocity veskrze libé, a tak se o ni přece nenecháme připravit.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
