Americká božstva v podobě nákupního centra a kreditní karty vypovídají o laxním přístupu ke spoření. Lásku Američanů k jejich kreditním kartám dobře vyjádří jeden jediný statistický údaj: občané Spojených států jich mají 1,3 miliardy. To není jen velké číslo - to zároveň znamená, že na každého muže, ženu a dítě ve Spojených státech připadají čtyři karty. Číňané mají naopak jen pět milionů kreditek, a to jich je celkem 1,2 miliardy.
Rebelové spoří více Někteří ekonomové se domnívají, že placení kartou sehrálo významnou úlohu v poklesu míry úspor ve Spojených státech. Vezměme si následující důkaz získaný pomocí experimentu. Richard Feinberg, profesor spotřebitelských nauk a maloobchodu na Purdueově univerzitě, se ptal osob, zda by utrácely, kdyby je k tomu lákala kreditní karta (ne jejich vlastní). Většina respondentů by v takovém případě utrácela výrazně více a též rychleji. Feinberg dospěl k závěru, že lidé si vypěstovali jakýsi podmíněný reflex: „Stimulace kreditní kartou je spjata s utrácením.“
V jiném experimentu dražili Drazen Prelec a Duncan Simester vstupenky na sportovní akce v Bostonu. Dražby se účastnili studenti postgraduálního manažerského studia. Při prvém experimentu se mělo platit kreditní kartou, při druhém hotově. Experiment byl nastaven tak, aby mezi těmito dvěma způsoby placení existovaly jen minimální rozdíly co do pohodlnosti. Když se mělo za vstupenky platit kreditní kartou, dávali postgraduální studenti o 60 až 110 procent vyšší nabídky než v případě platby v hotovosti.
Tato experimentální zjištění jsou velice přesvědčivá. Je však na druhou stranu těžké statisticky potvrdit, že nárůst počtu kreditních karet, s nímž se v nedávné historii setkáváme, může za snížení míry úspor. Pokles míry úspor totiž přesně neodpovídá nárůstu užívání kreditních karet. V propojené ekonomice se však současně s rozmachem kreditních karet objevily také další věci, u nichž lze rovněž předpokládat, že podněcují spotřebu místo spoření.
Například masivní nárůst hodnoty akcií a kapitálových investic do rezidenčních nemovitostí v 90. letech a na počátku nového tisíciletí patrně rovněž snížil míru úspor. Nárůst dluhů na kreditních kartách lze navíc vysvětlit úbytkem splátkových úvěrů. Nevíme tedy, do jaké míry se samotné kreditní karty přímo podílejí na nízké míře úspor v USA nebo na jejím poklesu.
Ale i kdyby za to kreditní karty přímo nemohly, odrážejí jisté aspekty americké identity, které musí být důležitým faktorem zodpovědným za to, že je míra úspor nízká či klesá. Oddanost kreditním kartám a nákupním centrům nám napovídá, za koho se Američané považují a jak by se - podle vlastních představ - měli chovat.
Američané jsou hrdi na to, že jejich země je nejvíce kapitalistickou zemí světa. Kapitalismus má dvojí povahu. Zajišťuje, že pro výrobce je ziskové prodávat to, co spotřebitelé chtějí; zároveň ale zajišťuje, že pro spotřebitele je ziskové kupovat to, co mají výrobci na prodej. Jelikož se Američan s kapitalismem ztotožňuje, má pocit, že je naprosto správné projevovat zájem o zboží, které kapitalismus produkuje a nutí spotřebitele kupovat. A také mít kreditní kartu.
Pokud v nákupním centru Američan uvidí něco, co upoutá jeho pozornost, je správné nevzdorovat tomu. Právě o takovýchto postojích pojednává příběh o kapitalismu. Atohle znamená být dobrým Američanem. Vzhledem k takovýmto hodnotám nás pak nepřekvapí, že Američané mají tolik kreditek a tak málo spoří, a to bez ohledu na to, zda samotná kreditní karta představuje přímou stimulaci ke spotřebě.
Pravdivost tohoto názoru dokládá patrně i jeden pozoruhodný fakt. Pouze menšina Američanů dnes nemá kreditní karty. A ti, kdo je nemají, bývají v průměru výrazně chudší než průměrný Američan. Z toho by mohlo vyplývat, že jejich úspory budou v poměru k jejich příjmům nižší, protože bohatší Američané mohou ze svých příjmů uspořit větší část.
Ale skutečnost je jiná. Naopak: ti, kdo karty nevlastní, mají v poměru ke svým příjmům úspory výrazně vyšší. Lidé, kteří vzdorují americkému snu tím, že nevlastní kreditní kartu, stvrzují tuto svou rebelii i jinak - více spoří.
Důsledky pro národ Přístup určitého národa ke spoření může mít rozličné důsledky. Především určuje, jestli lidé budou mít spokojený důchod, anebo budou muset bojovat s chudobou. Správný přístup k řešení otázky sociálního zabezpečení musí brát v úvahu averzi lidí k finančnímu plánování. Při absenci finančního plánování se lidé v otázkách spoření řídí nápovědami, které poskytuje prostředí.
Pokud lidé nemají vypracované finanční plány, spoří výrazně méně, než je potřeba. Sociální politika tedy hraje důležitou úlohu při nápravě těchto lidských chyb. Stávající systémy sociálního zabezpečení se ve většině západních zemí těší vysoké oblibě proto, že takovouto úlohu plní.
Lidé se - zcela oprávněně - bojí, že kdyby vše záviselo jen na nich, neměli by našetřeno dost na stáří. Ve Spojených státech by bylo katastrofou zprivatizovat důchodový systém a nechat vše na finančním plánování jednotlivce. Sami lidé by to totiž určitě nezvládli. Zároveň by vláda měla podporovat existenci takových impulzů, které vybízejí ke spoření, a potlačovat impulzy, jež nutí lidi utrácet.
Avšak Spojené státy, a v menší míře i západní Evropa, jsou jen jednou z mnoha kultur, a to takovou, v níž převládá názor, že lidé by měli peníze utrácet. Země východní Asie, například Singapur a Čína, si osvojily jiné kulturní chápání toho, jak by měl člověk přistupovat ke spotřebě a spoření. Obě jmenované země udělaly dokonce z vysoké míry úspor důležitý nástroj, který pomáhá dosahovat pozoruhodného ekonomického růstu. Jak jsme viděli, postoj ke spoření může být jedním z klíčů k ekonomickému růstu konkrétního státu.
Záhadu nahodilosti a proměnlivosti spoření vysvětlují živočišné pudy. A pochopení živočišných pudů je naopak klíčové pro tvorbu celonárodní politiky v oblasti spoření.
***
Text byl převzat z knihy Živočišné pudy, jejímiž autory jsou Georg A. Akerlof, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, a Robert J. Shiller, profesor ekonomie na Yaleově univerzitě.
Knihu vydalo nakladatelství Dokořán. Zkrátila a upravila redakce LN
Pokud lidé nemají vypracované finanční plány, spoří výrazně méně, než je potřeba. Sociální politika tedy hraje důležitou úlohu při nápravě těchto chyb.
Platíte hotově, nebo kreditní kartou? Pokusy se studenty ukázaly, že kdo platí cash, utratí při nákupu až o 110 procent méně.
Souvisí počet kreditních karet s celkovou výší úspor?
Pravděpodobně ano. Zatímco v Číně je spoření téměř vlasteneckou povinností, v USA jsou úspory skoro čímsi společensky nevhodným. Občané Spojených států mají 1,3 miliardy kreditních karet, to znamená, že na každého muže, ženu a dítě připadají čtyři karty. Číňané, kterých je celkem 1,2 miliardy, mají naopak jen pět milionů kreditek.
1,2miliardy obyvatel Číny
308 milionů obyvatel USA
1,3miliardy kreditních karet
kreditních karet 5milionů
Počet kreditních karet na jednoho obyvatele patrně ovlivňuje stav konta na bankovních účtech. K tomuto závěru dospěli ve své knize Živočišné pudy nositel Nobelovy ceny za ekonomii George Arthur Akerlof (vlevo) a profesor ekonomie Robert J. Shiller. FOTO: SHUTTERSTOCK, ARCHIV // KOLÁŽ ŠIMON / LN
