Byla to euforická doba, mimořádný období světový historie. Všim jsem si, že nikde nebylo vidět jedinýho policajta. (...) Bez policajtů dostalo všechno takovej anarchistickej ráz... ne že by na ulicích propuklo divoký bezuzdný násilí, spíš byla ve vzduchu cejtit svoboda.“ Tak popisuje autor knihy Žízniví psi Glen Emery atmosféru v Praze začátkem devadesátých let.
Je to doba, která v myslích pamětníků už dnes nepatří do přihrádky „nedávno“, stala se z ní součást vzdálenějšího „tenkrát“, zahaleného oparem mýtu, nostalgie a selektivního zapomínání. Nejenom díky tomu se také jaksi proměnila – hodně z těch, kdo ji prožívali, ji bezprostředně vnímali jako přechodnou fázi, nutný předstupeň před dosažením těch – tehdy tak idealizovaných – standardních demokratických poměrů. To, co je pro člověka odkojeného komunistickým režimem tak mimořádné, mělo teprve přijít.
Vnímány s odstupem let a z prostředí, v němž – při vědomí všech těch iritujících a možná i fatálních problémů – zavládl ten s nadějí vyhlížený standard, mohou ty roky vypadat jako nepostřehnutý zlatý věk, svérázná a prchavá utopie, jež kolem nás prošuměla a moc toho po ní nakonec nezůstalo, snad kromě neuspořádané tříště vzpomínek, nevyřešených kriminálních kauz a v případech některých přeživších také značně poničených jater.
Zlatý věk je právě teď První porevoluční roky byl čas jistě upatlanější, nevkusnější, nevyzpytatelnější, možná i nebezpečnější než dnešek, byla to ale také doba barvitá a snad i živější. Ten, kdo tehdy vyhlížel zlatý věk, si často nestihl všimnout, že je právě uprostřed něj, že se ze světa kolem stala zhmotnivší se fantazie chlapců a děvčat, dříve uvyklých zabíjení času denním sněním v restauračních zařízeních nižších cenových skupin.
Po tom mejdanu logicky přišla kocovina, dnes už ale odezněla, asi přišel čas na nějaký ten pivem stříknutý heroismus a otravování mladších generací historkami z dob, jež nepamatují, a houby proto vědí. Směle do toho, roky na to máme.
Ke koloritu tehdejšího Československa patřily také tisíce či desetitisíce mladých lidí zpoza oceánu, kteří sem přijeli hledat levné pivo, volnou lásku, podnikatelské příležitosti, historické poznání, inspiraci a jaksi bezpečnou (ve srovnání třeba se Sibiří) exotiku, jinakost.
Druhý druhý břeh O Praze se tehdy v americkém tisku psalo jako o „druhém břehu“ devadesátých let, v narážce na druhý břeh Seiny, kde o sedmdesát roků dřív tvořili lidé jako Ernest Hemingway nebo Gertrude Steinová. Mezi těmi novými Pražany byl i Kanaďan Glen Emery, jenž měl oproti jiným výhodu, že jako dítě strávil několik měsíců na Slovensku, takže mu nedělalo problém se s místními domluvit. Nějakou dobu také pracoval na Klondiku – byl tedy uvyklý drsnějším podmínkám a kontaktu s, řekněme, trochu svéráznějšími lidmi.
Emerymu se podařilo v Praze založit a provozovat několik podniků – například Jo’s Bar na Malé Straně, hospodu Žíznivý pes za Prašnou branou (kam jednu písničku situoval Nick Cave) nebo rockový klub Repre, který nějakou dobu fungoval v prostorách Obecního domu (což je dnes věc skutečně nemyslitelná). Svou vzpomínkovou knihu Emery charakterizuje slovy „sbírka hospodskejch historek, který vyprávím znova a znova už celý roky, buď proto, že jsou komický, nebo prostě pozoruhodný, nebo naprosto absurdní“. Je to charakteristika dost věrná, jež implikuje přednosti i slabiny Emeryho prózy.
Hospodská ústní tradice Žízniví psi jsou skutečně sled nahodile poskládaných historek, které dohromady netvoří nějaký zvláštní celek, který by představoval víc než součet jednotlivých částí. Jsou to historky vpravdě hospodské, vhodnější pro ústní podání, občas trpící, ehm, deficitem ve sféře pointy. Nebo prostě potřebují publikum, pro něž jednotlivé postavy znamenají víc než pouhé jméno na papíře.
Emery – podobně jako mnozí jiní hospodští vypravěči – nemá cit pro míru, trpí sklonem zahlcovat i na malé ploše svoje příběhy přemírou nadbytečných detailů. (Je jistě obdivuhodné, že si po všech těch letech pamatuje, které všechny hospody navštívil, než toho kterého večera došel tam, kde se cosi zajímavého stalo, ale stejně...)
Také jeho sebestylizace do postavy neotřesitelného frajera s pádnými pěstmi, prořízlou pusou, pancéřovými játry a dispozicí nadsamce se časem stává protivnou. V jeho knize se ale taky dá najít barvitá galerie obyvatel pražského podnikatelskokriminálnicko-alkoholického polosvěta (viz až něžný portrét srbského gangstera přezdívaného Indián), dost nesmlouvavé a někdy (třeba ve věci pasivní agresivity) i pronikavé charakteristiky českých „domorodců“ a jejich institucí (zvlášť infernálně z Emeryho líčení vycházejí policie, magistrát a nemocnice Na Františku), pár velmi evokativních momentek.
V jistém smyslu je ale Emeryho próza adekvátní době, již popisuje. Při vší dnešní nostalgii to také byl čas, kdy jedna generace před sebou viděla příležitost se před světem pořádně předvést. A mimo sféru organizování mejdanů to zas až tak skvěle nedopadlo. V tom ohledu dostala tehdejší Praha od Glena Emeryho asi takovou prózu, jakou si zasloužila.
Glen Emery: Žízniví psi
přeložil Vít Penkala vydalo nakladatelství Pavel Mervart (2010)
