V 70. letech se tchánovi, který na ČVUT přednášel fyziku, dostalo skutečného „vyznamenání“. Tím spíš, že do penze zůstal prostým asistentem, kterému zůstala docentská práce v šuplíku, jelikož neměl rudou knížku. Tehdy však byl upozorněn, se že k němu na zkoušku dostaví partajní boss, jistý Antonín Kapek, předseda MV KSČ v Praze. Bylo mu z vedení školy naznačeno, že by bylo záhodno, aby soudruh Kapek uspěl. Tchán sice nebyl žádný disident, ale měl a má své zásady, které ze strany potomků bývaly klasifikovány i jako dost otravné. Zkrátka a dobře milého natvrdlého Kapka vyrazil, tak jako vyrazil desítky studentů předtím. Rektor i děkan byli v šoku. Jak je to možné, že soudruh neuspěl – rektorovi se prý vzteky chvěl hlas, až se zajíkal – co si to ten asistentík dovoluje. „Protože nic neuměl,“ odpověděl jim tehdy tchán lakonicky.
Kupodivu vedení školy zalezlo a v tichosti zařídilo, aby byl Kapek bryskně přesunut k jinému pedagogovi, kde uspěl (nepochybně se doučil). Bylo by bláhové myslet si, že podobné praktiky vymřou – tak jako soudruzi chtěli tituly zadarmo, chtějí je ti noví také a rychle si papalášské manýry osvojili. Zatím to ale vypadá, že jsou možná drzejší než ti Kapkové, kteří si je aspoň z velké části pořizovali na vlastní vokovické Sorbonně (pro mladší ročníky to byla Vysoká politická škola v Praze 6 a tam získaný titul RsDr byl posměšně vykládán jako rozhodnutím strany doktor). V uměleckém školství se zase studenti léta šklebili pedagogovi režie soudruhu Antonínu Dvořákovi, vysokoškolskému profesoru bez vysoké.
Dnes tedy dveře neotevírá všemocná placka, ale šrajtofle a mafiánské kamarádšofty. Těžko říct, co je horší, ale jde z toho na člověka pěkná depka. Kdyby aspoň už všichni nechali těch výmyslů. Jako primátorka Chomutova, která měla promovat před čtyřmi lety a vážně tvrdí, že diplomku fyzicky nemá a nepamatuje si, kdo byl její školitel a oponent. Na rozdíl od ní jsem promovala před čtvrt stoletím, ale přesně vím, kde ta moje doma leží i kdo ji vedl. Dokonce si pamatuju, co a u koho psali moji spolužáci. Nejspíš to bude tím, že jsme je opravdu napsali, a i když to byly napůl jalové texty, byli jsme na ně pyšní. Soudím však, že méně trapné je být pyšný na juvenilní cinty než na to, jak lehce jde všechny podfouknout.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
