Když se dozvíte, že hotel s vámi budou sdílet britští turisté, že předsednictví EU má převzít Francie či že má do města přijít německý investor, evokuje to ve vás určitá očekávání. Britští turisté se budou chovat jinak než holandští, Francie bude prosazovat jiné priority než Irsko, německý investor bude zacházet se zaměstnanci jinak než korejský. Říkejme tomu klidně předsudky – člověk má být otevřený, ale bez předsudků či stereotypů jako pomůcek by si nemohl nijak představovat budoucnost. A v repertoáru našich očekávání rozhodně není, že s Němcem přijde islám.
Ale právě na něco takového se nás zřejmě snažil připravit německý prezident, když v projevu k výročí německého sjednocení prohlásil, že islám do Německa patří. V téže době řečnil v Berlíně Geert Wilders. Politik, jehož strana se stala třetí nejsilnější v Nizozemsku díky tomu, že Wilders bez obalu říká, že islám do této země nepatří. Stojí kvůli tomu před soudem a zároveň je jeho strana díky tomu partnerem vládní koalice.
Co to přesně znamená, že islám patří do nějaké země, a co proti němu může někdo mít? Zaprvé může lidem vadit, že přítomnost muslimů nemohli nijak ovlivnit a dnes se jim to zdůvodňuje pochybnými argumenty („ekonomika přistěhovalce potřebuje“ – i když nepracují?). Zadruhé se tu projevuje nepřiznané vědomí slabosti – muslimové vědí, kdo jsou a co chtějí, Evropané často ne. A za třetí je zde reálná obava, zda se stav, kdy islám někam patří, pozná podle toho, že není povoleno s tímto názorem nesouhlasit. Kdo tak učiní, může přijít o místo jako německý bankéř Sarrazin, být obžalován jako Wilders anebo na něm může vykonat muslim rozsudek vlastní rukou, jako se to stalo Wildersovu krajanu Theovi Van Goghovi.
