4. srpna 2018 20:23 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

V Domě fotografie jsou k vidění Sudkovy záběry z posledních válečných měsíců

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Pohled na Dům U Kamenného beránka vlevo a Staroměstskou radnici poškozenou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pohled na Dům U Kamenného beránka vlevo a Staroměstskou radnici poškozenou... | foto: Repro © Vlado Bohdan, ÚDU. © Josef Sudek, dědicové.

Praha Josef Sudek fotografoval během druhé světové války nejen pohledy z okna svého ateliéru, ale těsně po ní také následky bombardování Prahy v únoru 1945 či škody způsobené během Pražského povstání. Na výstavě v pražském Domě fotografie jsou do 19. srpna k vidění stovky jeho záběrů z posledních válečných měsíců. Výběr snímků komentuje kurátorka Mariana Kubištová.

LN: Architekturu fotografoval Josef Sudek na zakázku už před válkou, tohle ale bylo hodně specifické zadání. Pro koho vystavenou sérii dělal?

Už před válkou se seznámil s nakladatelem Václavem Poláčkem, který se specializoval na pragensia. Sudek pro něj fotil například pražské zahrady nebo Břevnovský klášter. Poláček chtěl ale také ukázat, jak vypadá poničená Praha, a tak si u Sudka objednal snímky z centra metropole, které vydal už v roce 1945 v Pražském kalendáři. Sudek fotil hlavně v okolí Emauzského kláštera, tam se vracel několikrát. Fascinoval ho ten kontrast: na jednu stranu chaos a destrukce, na druhou zvláštní klid v sutinách. Jemné měkké světlo probleskuje mezi popadanými kameny v chrámu a vnímáme, že to není jen pouhý záznam reality, ale má také výjimečnou estetickou hodnotu.

LN: Největší sbírku Sudkových fotografií máte u vás v muzeu, ale tato kolekce je z Ústavu dějin umění Akademie věd. Jak jste s ní pracovali?

Negativy uložené v Ústavu dějin umění nebyly dlouho zpracovány. Kolegové je teď při katalogizaci celého Sudkova souboru znovu „objevili“. Tyto negativy jsme pak porovnávali s pozitivy uloženými v Uměleckoprůmyslovém museu, které jsou na výstavě také prezentovány. Další pozitivy jsme našli v jiných institucích, kde se ani nevědělo, že jsou od Sudka. Řadu let byly totiž nalepené na kartonech jako dokumentace pražských památek – a nebyly nijak signované. Na výstavě představujeme nejen Sudkovy fotografie z prvních poválečných měsíců, ale také snímky jeho současníků. Návštěvník galerie tak může porovnat, jak stejnou scénu nafotili různí autoři. Tibor Honty nebo Karel Ludwig fotografovali víc reportážně, Sudek se naopak zaměřil na dokumentaci.

Rozložená socha Františka Palackého od Stanislava Suchardy na Maninách.

Rozložená socha Františka Palackého od Stanislava Suchardy na Maninách.

LN: Málokdy si Sudka představíme jako kronikáře historických událostí. Tenkrát ale udělal výjimku. Co se vám podařilo zjistit o jeho práci v terénu?

Určitě nebyl v Emauzích pár hodin po bombardování ani nefotil přímo během květnového povstání. Na fotografiích ale vidíme, že na jednotlivých místech ještě zůstávají neodklizené sutiny, takže fotil pár dnů, maximálně týdnů po konci války. Taky je jasné, že už opadla počáteční panika a lidé si spíš prohlížejí, co zůstalo v sutinách. Tohle je další zajímavý objev na této výstavě, protože jen výjimečně si Sudka spojujeme s focením lidí v terénu. Věnoval se mu jen ve dvacátých letech, kdy chodil do Invalidovny portrétovat válečné veterány. Až v roce 1945 se na jeho fotografiích objevují lidé v ulicích. Nikdy to ale nebyly portréty, spíš trpělivé pozorování situace, kdy fotograf stojí opodál a zprostředkovává nám záznam té chvíle.

LN: Zajímavé jsou také jeho portréty soch významných osobností naší historie. Kde je objevil?

V roce 1941 protektorátní vláda přikázala, aby byly kovové zvony a kovové sochy využívány k válečným účelům. Z veřejných prostranství se také odstraňovaly sochy, které odkazovaly k československé historii. Všechno se shromažďovalo v holešovickém přístavišti, odkud se náklad vozil do severního Německa, kde sochy roztavili a použili na výrobu zbraní. Sudek jezdil do přístaviště na Maninách a prohlížel si sochy. Některé poničené, některé zcela netknuté. Nabízí nám pohled do tváře bronzového Masaryka nebo Palackého uprostřed jiných tváří a těl. Tohle bizarní zátiší připomíná práce surrealistů, kdy se kombinuje zdánlivě neslučitelné.

LN: Zmiňovala jste, že kolekce je v mnoha směrech unikátní. Proč se zatím nikdy neobjevila na výstavě?

Václav Poláček vydával spoustu pragensií a naprostá většina měla velký úspěch, ale Pražský kalendář s fotografiemi Josefa Sudka komerčně úspěšný nebyl. Později Sudek několik snímků z této kolekce publikoval v časopisech a byly také v monografii Anny Fárové z roku 1995. Na výstavě jsou poprvé právě proto, že jsme dlouho netušili, kolik jich je vůbec k dispozici. Myslím, že zajímavě doplňují pohled na Sudkovu tvorbu. Je v nich zase jiná podoba oné zvídavosti a trpělivosti, jakou známe z jeho slavných fotografií Okno mého ateliéru.

Judita Matyášová
  • 0Diskuse