Ráno vstávám se zvláštním pocitem. Za tři hodiny mám sedět v brněnském divadle Buranteatr mezi partou mužů rozmanitých dat narození a vysvětlovat jim, jak sbalit ženu. Jak se ale dá o tak ožehavém tématu mluvit u stolu? A jak budou vypadat ti, kdo za ním budou sedět? Asociální týpci, kterým se roztřesou kolena, kdykoli si vzpomenou na bytost opačného pohlaví? Fyzicky odpudiví lúzři, kteří v ženě vidí jen vařečku a pračku? Uf. Čím větší průchod fantazii nechávám, tím bizarnější scénáře se mi množí v hlavě.
Do auta si kupuji kafe v kelímku, a jak ubíhají kilometry, obavy se mění ve zvědavost. Nakonec s uvolněným pocitem, že ve finále může být sociologická študýrka dnešních singles v kalhotách docela zajímavou zkušeností, zvoním na zvonek divadla.
Žádné milosrdné lži!
Mužská postava se sklíčeně zvedá ze židle. Stydlivě sklání hlavu a s dětskou provinilostí se šourá před porotu. Po pár krocích se zastaví, pomalu zvedá hlavu a nervózně si mne dlaně. Nevědomky tak dává za pravdu vědcům ze španělské Valencie, kteří zjistili, že muž, který usiluje o ženu, jež je zjevně nad jeho možnosti, je vystaven stresu srovnatelnému se skokem s padákem. Osm párů ženských očí zkoumavě jezdí po jeho postavě. „No tak já začnu!“ sykne do ticha blondýnka Kamila a její modré oči při tom nekompromisně sjíždějí nešťastníka Vladimíra odshora dolů: „Tohle je příšerný! Ponožky v sandálech spolehlivě odradí každou babu!“ Ačkoli soucítím s Petrem, protože stát před partou osmi dalších chlapů a nechat se srážet od mladé herečky žádnému egu na síle nepřidá, souhlasně kývu rameny, podpořená zbytkem ženské poroty.
A kritika zdaleka nekončí. Vladimír se dozvídá, že když už musí mít volné tričko narvané v džínách, tak ať ho prosím aspoň ozvláštní zajímavým páskem. A nejlepší bude, když svůj balicí ohoz rovnou vyhodí do kontejneru... Vladimír potichu poděkuje a plouží se ke své židli. Na přetřes postupně přichází dalších osm adeptů – s výsledkem ne o mnoho lepším. O milosrdné lži tu ale nikdo nestojí. Muži si totiž zaplatili za kurz Jak sbalit ženu a hodlají si z celodenní smršti teoretických i praktických rad odnést co nejvíc.
Na začátku všeho byla kniha. Dostala prozaický název Jak sbalit ženu a do nesnadného úkolu se s vervou pustil spisovatel a nakladatel Tomáš Baránek. Publikace zasvěcuje čtenáře do tajů svádění ženy – od oslovení přes fikané získávání přízně až po správné chování na schůzce. Jak asi vypadá troufalec, který odvážně hlásá moudra v tak ožehavém tématu? Chtěla jsem mít první dojem nezkažený, takže jsem odolala pokušení rejdit po internetu a cokoli si o něm zjišťovat. Realita mě upřímně zklamala. Bylo mi jasné, že o tomhle Tomáši Baránkovi žádné velké pikanterie nenapíšu: sedmatřicetiletý chlápek se slušivými brýlemi, který ani nedělal mačistické fórky, ani neoslňoval kyprou muskulaturou, zcela zapadl do nejméně pikantního šuplíku s nápisem normální chlápek.
Než se začali trousit účastníci kurzu, čekalo bleskové školení ještě mě – chystala jsem se na roli instruktorky. „Neboj, prostě buď upřímná a snaž se co nejvíc jim poradit,“ přátelsky mi říká útlá hnědovláska Bára a odchází k velkému hereckému zrcadlu dát se trochu do kupy. „Tady si přečti body, kterých se budeme držet,“ ukazuje na papíry instruktor, ale především zakladatel a kmenový režisér Buranteatru Michal Zetel. Zatímco si čtu boďák, zasvěcuje mě do toho, jak nápad s kurzy vznikl.
„Před dvěma lety jsme tady s dramaturgem Honzou Šotkovským zavolali Tomášovi, že bychom jeho publikaci chtěli inscenovat. Během příprav jsme se skamarádili, a protože jsme soukromé divadlo, vymysleli jsme kurzy jako doplňkovou aktivitu, abychom přilepšili rozpočtu. Už se konaly celkem čtyřikrát.“
Kromě Honzy, Michala a Tomáše radí mužům také mladičké herečky Buranteatru – Bára, Kateřina alias Kachna a Kamila. Ty na rozdíl od mužů neteoretizují, mluví z nich čistá empirie.
Mamánci i charismatičtí týpci Ani po prvním bloku, kde jsme se bez skrupulí strefovaly do pánských zevnějšků, jsem se nedokázala tak úplně vcítit do své harpyjózní role. Čekala jsem, že se tady potkám s jasným mužským typem definovaným nízkým sebevědomím a pekelným zevnějškem. Ale chyba lávky. Každý je jiný, jediným spojovacím prvkem je jejich chuť někoho sbalit, s někým být.
Tak třeba Vladimír: zapadá do profilu mamánka, který na sobě nehodlá nic měnit. „Ta jeho“ by mu měla pěkně přinést pivko k bedně, být povolná ve správnou chvíli a hlavně zbytečně nekvokat nesmysly. Na jakoukoli výtku se tváří jako ropucha. Hodí se k němu heslo: Nechceš, nech bejt. No a proto je nechán bejt už víc než tři desítky let. Co takovému muži říct, jak ho motivovat?
To Pavel, to je úplně jiná liga. Ani nemusí pípnout a celé ženské sekci je jasné, že mu to pálí. A nejen to, střední věk mu vysloveně sluší. Vrásčitá osmahlá tvář, štíhlé, lehce osvalené tělo a pohled prozrazující, že nejde o ťunťu. „Má děsný charisma, vůbec nechápu, co tady dělá! Ten přece nemůže mít problém se ženskýma,“ mluví mi z duše Kachna a hned dodává: „Zato támhle David, ten už je tu podruhý a je to přesně ten zvláštní typ, co leze všem na nervy.“
Jak se později dozvídáme, Pavel má problémy se sebevědomím. Jeho sebekritika přesahuje veškeré meze normality, takže jakýkoli úspěch mu přijde málo. Zrzek David by naopak sebevědomí mohl rozdávat. Před pár lety teprve přeskočil hranici náctiletých, a tak je tu hlavně proto, aby se dozvěděl, „jak dostat baby do pelechu“.
„Víš, co je zajímavý?“ špitne mi do ucha Kamila. „Ani jednou tady nebyl nikdo vysloveně odpornej. Spíš jsou tady nesmělí chlapi nebo takoví ti, co se sice umí seznámit, ale pak nevědí, jak pokračovat, a jejich vztah končí.“
„Holky, na scénu!“ vyruší nás Michal. Zatímco jsme v šatně pojídaly báječné domácí koláčky, adepti na lásku studovali příchody do místnosti a uhrančivé pohledy. Na plátně před nimi jim Clooney, di Caprio či Newman a další kocouři hollywoodských pláten předváděli, jak se dívat do očí své oběti, aby neodolala. Uvelebujeme se na židle a pánům dáváme najevo, že si před nás mohou bez obav přisednout. Máme hodnotit jejich oční kontakt.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Jako první naproti mně dosedá Roman. Nervozitou se mu lehce chvěje brada. Kolena drží křečovitě u sebe a nesměle se snaží vymyslet pohled, který by mě uhranul. Zrovna k němu se ale tahle šaškárna nehodí. Kdybychom se nepotkali tady, nikdy bych ho nepodezřívala z nedostatku ženské přízně. Vypadá trochu jako Harrison Ford, jen je menší a holt, a to je právě kámen úrazu, o dost nesmělejší. „Uvolněte se, ruce si položte na kolena a dívejte se zpříma. Jako když si chcete normálně popovídat,“ padají ze mě jednoduché poučky a Roman se snaží mým žádostem vyhovět. Zvláštní. Opravdu to funguje. Po několika minutách se uvolní a z uzlíku strachu se klube sympaťák. Neopomenu to zdůraznit a Roman radostně děkuje.
Jen odejde, přisedá si Jakub, kluk samá ruka samá noha, který nedávno dostudoval vysokou chemickou.
Horlivě si sedá, bradu vystrkuje ke stropu a propletené ruce drží v klíně. Každou radu okamžitě plní a v jeho očích je vidět radost dítěte. Nejradši bych ho vzala ke kamarádce Tereze do obchodu se šik oblečením, pak někam do klubu pro vysokoškoláky, postavila před něj pár rumajzlů na kuráž a vypustila mezi holky, které by určitě oslnil svou bystrostí a nadšením pro všechno nové.
Pak mě čeká ještě Vladimír.
Rozvalí se na židli a s výrazem „bav mě“ čeká, co bude. Nakopávám se do pozitivního výpadu, abych mu pomohla, ale marně. Na veškeré připomínky přidrzle reaguje, že je mu to tak pohodlné. Kdepak, jestli si tohohle obtloustlíka nenajde nějaká šťavnatá žena poklidné domácnosti nadšená z pořadů o vaření, bude s ním amen. Krčím rameny na znamení, že fakt nevím, co s ním, a hbitě odcházím do zákulisí, protože praktické části odzvonilo a je čas nalít pánům do hlavy trochu teorie.
Ostatně za 2900 korun českých na to mají nárok. I když to zdaleka není nejvyšší částka za podobné služby. Tomáš Baránek totiž není zdaleka jediným a nejvlivnějším radílkem v této oblasti. Existuje dokonce škola flirtu pro ženy, kterou vede Libuše Konopová. Na muže se kromě menších kurzů již dva roky specializuje Seduction School Vladimíra Hujera. Stejně jako Tomáš Baránek vychází i Hujer z vlastních zkušeností a také z nejrůznějších materiálů, které byly k sehnání. Jen své poradenství nemá jako doplňkovou aktivitu. Naopak, přetransformoval jej na podnikání. Klienty mají nalákat asi i anglické názvy kurzů. Za jeden den výuky balení inkasuje Hujerova firma 8000 korun, a jak se dozvídáme z jeho stránek, specializuje se na úspěšné lidi (zmiňuje výhradně lukrativní zaměstnání, až je vám kluků dělnických profesí docela líto), kteří se rozhodli mít ve svých rukou i sváděcí oblast života. Dosti bizarní je kupříkladu kurz Club Game Mastery. Ten se už nezabývá začátečnickými prkotinami, jde rovnou na věc. Slibuje zájemcům, že po jeho zvládnutí přijdou do klubu a na sex s jakoukoli přítomnou krasavicí dojde ještě týž večer. Odmítnutí je součástí balicí procedury Nic takového Tomáš Baránek nehlásá. Hned na úvod kurzu adeptům oznámí, že balení je tvrdý oříšek a odmítnutí je jeho součástí. „Nepokládejte se do balení příliš, berte ho na lehkou váhu a mějte klidně rozjednáno víc žen. Pokud se budete soustředit jen na jednu konkrétní ženu, je riziko selhání veliké a může vás nepříjemně rozhodit.“ Pro někoho věci jasné jak facka, pro další horká novinka. Stejně jako tzv. teorie levelů, kde platí jednoduchá poučka. Pokud spadáš do levelu fajn, ale chudého sympaťáka nevalné figury, nehledej v modelkovských vodách. Úspěch je vyčíslen maximálně v promile.
Slunce už pomalu zapadá a muži mají po dalším teoretickém bloku o kontaktáži. Tam spadá oslovení na ulici, volání telefonem, SMS zpráva a nakonec samotné rande. „Hlavně být originální,“ radí Michal a už přiskakuje ke mně, která jako sedím v parku a čtu si. Vymyslí sebevědomou a dost vtipnou etudu s hodinkami a rychle ponouká k podobné akci mužské osazenstvo, které už hrdinně opustilo své dřevěné židle a postává nečinně okolo. Po jednom k nám přicházejí, ani jeden ale nevymyslí nic super strategického ani legračního. V kruhovém sezení pak každá nahlas posuzujeme všech devět účastníků kurzu.
Bára si stěžuje na Ondřeje, který k ní přišel a s pozdravem jí skoro vyškubl z ruky knihu. Kamilu nebavilo Danielovo kuňkání o počasí a Kateřina vysvětluje Pavlovi, že nemůže říct „ahoj, jak se máš“ a pak už jen koukat do oblak. Moje zkušenosti s Jakubem i Davidem jsou podobné. První kontakt u nich vypadá tak, že přicházejí a nesměle ze sebe dostávají slova pozdravu. V duchu přemítám, koho z mých známých kdo kdy takhle sbalil. Ne, vážně nikoho neznám. Většinou vás s tím člověkem někdo seznámí nebo se s ním potkáte na místech, kde se kontakt očekává. Anebo to musí být taková síla, že i když chlap nesměle kuňká něco o dešti, vám je to jedno, protože jeho osobnost to nesnižuje.
Loučíme se a přejeme mnoho štěstí. Muži jsou očividně o něco méně bázliví a mě mrzí, že nemohu být u jejich případného úspěchu. A když vcházím z divadla na ulici, napadá mě, že základní principy svádění nejspíš fungují, ale žádná jediná a nejlepší rada prostě neexistuje. Snad jen mít zdravé sebevědomí. Ne moc malé (jako Pavel) ani moc velké (jako Vladimír).
A stejně – většina mužů i žen by asi stála spíš o manuál, jak si parádního partnera udržet. Protože to je rozhodně mnohem větší kumšt.
***
Moc se do balení nepokládejte, berte ho na lehkou váhu a mějte klidně rozjednáno víc žen. Jinak je riziko selhání příliš velké. Tomáš Baránek
