Unás v Česku máme úchylný zvyk. Totiž měřit kvalitu hudebních open-air festivalů podle jejich velikosti a adekvátně tomu podle množství platících. Považte: bylo tam 30 tisíc lidí, to jsou ale borci! Přitom je nadmíru jasné, že podobná statistika nemá žádný hluboký význam. Proč to neříct na rovinu: informace o počtu návštěvníků je nejdůležitější pro sponzory, které zajímá, zda jejich investice měly dopad.
Jenomže jak se pak vlastně pozná „dobrý“ nebo „kvalitní“ festival? Podle rozsáhlého počtu zahraničních hvězd, jaký byl na Rock For People? Podle zajímavé dramaturgie, ze které je patrné, že tutéž sestavu nenajdete na dalších dvaceti jiných akcích, jakou má třeba Beseda u Bigbítu v Tasově u slovenských hranic? Podle genia loci, jakým operují Boskovice? Podle duchovního rozměru, na kterém si zakládá Trutnov? Podle skvělé organizace a zázemí pro diváky i účinkující? To vše jsou kritéria, která mají jistě svou váhu. Ale jinak ani v tomto směru nic objektivního neexistuje. Pro někoho jsou čerstvá zahraniční jména lákadlem, jiný to neřeší a raději se podívá na někoho neznámého, ale zajímavého s dobrým pocitem, že díky jeho (ne)popularitě nemusel platit vyšroubované vstupné.
Aktuální řádky vznikají na Colours of Ostrava. Je tu řada příjemných věcí. Dětský koutek s hlídáním ratolestí a programem v praxi způsobuje, že většinu publika netvoří jen teenageři. Na občerstvení netřeba stát fronty a všude je patrné, že návštěvníci organizátory nepřestávají zajímat už v momentě, kdy zaplatí vstupné. Informace všeho druhu jsou samozřejmostí a to, že program zdaleka netvoří jen samotný tok hudby, už vlastně také. V kontextu toho všeho je pak pestrá hudební dramaturgie a skvěle vybraná lokace festivalového areálu nadneseně řečeno už vlastně jen bonusem. Množství těch, kteří dorazili, jistě organizátory potěší, protože jim uvolňuje ruce k dalšímu ročníku, ale pro to, proč je tahle akce tak oblíbená, jsou návštěvnická čísla nepodstatná. Je jen otázkou času, kdy na to přijdou i ostatní.
O autorovi| Antonín Kocábek, redaktor LN
