* LN Kdy se zrodil nápad dát dohromady tvorbu a turné FPB?
M. W.: Zrodil se prakticky hned po revoluci, spolu s Vojtou Lindaurem jsme vymýšleli takovou řadu desek skupin, které dříve vydávat nemohly, v dané době už neexistovaly a zároveň něčím patřily dohromady, i přes svou různorodost. Do té party patřily Ženy, Dybbuk, Dvouletá fáma nebo FPB. Začal jsem Dybbukem, dal je dohromady a nahrál s nimi 40 minut. Pak jsem dělal Ženy a chystal se na FPB. Ale vydavatelství Punc už nějak došel dech, tak jsem sáhl po jiném labelu a tam jsme nahráli v původní sestavě studiovku. Ta později vyšla, ale s jiným obalem, než bylo dohodnuto a celkově dost neobratně a téměř tajně. Už v té době jsem chtěl vydat všechno, co se dochovalo, jen jsem měl obavy, jestli se vůbec zachovalo něco alespoň trochu poslouchatelného.
* LN Jak to dopadlo?
M. W.: V USA se někdy v roce 1997 ozval vydavatel, který chtěl FPB vydat. Připravil jsem tedy pro něho nahrávky a nechal přeložit všechny texty do angličtiny. Ale po roce jednání se odmlčel. Nejblíže vydání bylo jednání s labelem Guerilla, ale i to nakonec padlo. V té době už ale byl projekt tak připraven a promyšlen, že jsem začal opravdu intenzivně hledat a nakonec se dohodl s firmou Malarie Records, která necouvla ani před mou maximalistickou představou - veškerá dochovaná tvorba na třech CD a k tomu stostránková kniha se všemi texty, to celé dvojjazyčně a doplněno fotkami a informacemi. Trvalo to tedy de facto 18 let.
* LN Co všechno tedy na trojalbu Kniha přání a stížností bude?
M. W.: Jsou to tři CD, nazvané F, P a B. Na „F“ jsou písně z dobových nahrávek, které jsou buď vlastní, nebo převzaté, ale vždy s českým textem. CD „P“ je zbytek takových písní, dále speciální projekty, improvizace a písně převzaté, zpívané v tzv. svahilštině. A třetí CD nazvané „B“ je ona studiovka se sedmnácti písněmi, ovšem zmasterovanými. Všechny nahrávky prošly velmi důkladnou revizí. Samozřejmě je ale třeba počítat s tím, že jsou to nahrávky dobové, tedy pořizované bez toho nejmenšího ponětí o možném budoucím použití k vydání. Kniha, která je zároveň obalem těchto tří CD, obsahuje základní historii kapely, všechny texty v češtině i angličtině a dobové fotografie, použité ovšem nikoli dokumentárně, nýbrž výtvarně a graficky. Tuto stránku skvostně zajistili Karel Haloun a Luděk Kubík. Ta kniha bude v takové kapse, tak jak bývaly Knihy přání a stížností v hospodách, posluchači si ji tedy budou moci pověsit doma na hřebík. Vydavatel dokonce přibalil i tužku a celé je to v celofánu.
* LN Jaké bylo zkoušení a nahrávání starých písní po tolika letech?
M. W.: Zkoušení bylo perné, ale snad i radostné. Bylo v každém případě odlišné od způsobu užívaného v době vzniku těch písní. Tehdy jsme zkoušeli téměř denně, teprve jsme začínali. I noty jsme používali sporadicky a spíše se zapisovala finální podoba toho, co se týdny cvičilo a cizelovalo. To dnešní zkoušení probíhalo právě opačně - nejdéle jsem seděl nad starými nahrávkami já, když jsem je poslechem rekonstruoval tón po tónu do notové partitury. Ty noty pak dostali hudebníci a asi měsíc to cvičili každý sám. Pak se udělaly dvě zkoušky a bylo to hotové.
* LN Jaká je budoucnost projektu? Nebo to je jednorázová akce?
M. W.: Koncerty Už jsme doma hrají FPB jsou v podstatě jednorázovou akcí, vázanou na vydání Knihy přání a stížností. Nicméně je to pro většinu mladých lidí, které to zajímá, jediná příležitost ty písně naživo slyšet, takže jsme se dohodli, že to necháme v nabídce, ovšem ve velmi exkluzivní podobě, takže počet takových speciálních koncertů by neměl být větší než pět do roka. Zájem je i v zahraničí. Uvidíme, co s tím bude dál. V žádném případě se ale nejedná o comeback.
* LN Vídáte se s bývalými členy FPB pravidelně i teď?
R. H.: S Mírou Wankem jsem v každodenním kontaktu už od třetí třídy ZDŠ. Od té doby, co jsem skončil v Už jsme doma, jim zařizuji koncerty, takže nit se nikdy nepřetrhla. Milan Nový žije napůl v Praze, napůl v Kanadě, natrefíme na sebe velmi sporadicky.
* LN Co jste si vzali s sebou z tvorby FPB? Nejen hudebně, ale třeba i „filozoficky“?
R. H.: Hudební přechod z FPB do Už jsme doma byl tak nějak samozřejmý, podstatné bylo rozšíření o další nástroje, po kterých se v pozdní tvorbě FPB volalo. Z tvůrčí atmosféry a vzájemného se hudebního i filozofického ovlivnění členů, se kterými jsem se v FPB i UJD potkal, jsem si odnesl jiný pohled na svět, jiný pohled na umění a tvorbu, prostě mě to pozitivně všechno zformovalo.
* LN Zůstala vám nějaká oblíbená jména? Např. debut Damned? Jak se na své začátky díváte dnes, s odstupem tolika let?
M. W.: Ty tehdejší desky, jako je jednička Damned nebo tehdejší písně Ebba Gron a Pere Ubu, ty mám pořád moc rád. Ale já nikdy moc neposlouchal, ani tehdy ne -já dlouho neměl žádný magneťák. My jsme ale nehráli jen tyhle věci, ale taky třeba Killing Joke nebo The Residents. Stalo se, že po mnoha letech jsem se s několika těmi kapelami setkal. S Killing Joke jsem si zazpíval War Dance ve studiu Sono, s Pere Ubu jsme hráli v New Yorku a v Clevelandu a s Residents došlo k blízkému přátelství a těsné spolupráci. Kdykoli hrajeme v San Francisku, přijdou se podívat.
* LN Co bylo ve FPB vrcholem?
M. W.: Pro mě osobně to byla nabídka zahajovat 11. Pražské jazzové dny, přičemž ty desáté policie zakázala. Byli jsme už na Václaváku směrem k Lucerně, když jsme se dozvěděli, že i ty jedenácté zrušili, vlastně pár hodin před začátkem. Ale i tak jsem si toho hrozně vážil. Největším počinem pak asi bylo naše vystoupení v polském Jarocině v době, kdy byly zavřené hranice kvůli Solidaritě. Jeli jsme tam přes NDR. Vidělo nás tak sedm tisíc lidí, shodou okolností před měsícem přišel ve Varšavě na koncert Už jsme doma jeden z nich. Při koncertech UJD nás to provází celou existenci až do dneška, že některý lidi pokřikujou FPB nebo Listíčko, nejčastěji na Slovensku a v Polsku.
* LN Když vzpomínáte na 80. léta, co se vám ve spojitosti s hudbou vybaví jako první?
R. H.: Exploze kapel v Teplicích na začátku 80. let. Zkoušelo se v každém druhém sklepě, všichni hráli, všichni tvořili a často velice dobře. Na každou zkoušku FPB dorazilo třeba deset diváků, byly to vlastně simulované koncerty. A mně osobně se vybaví ještě objevování jiné hudby než té oficiální. Petr Růžička, manager FPB, vozil z Jazzové sekce nahrávky například Rock in Oposition (Art Bears apod.), The Residents atd. To byly silné impulzy!
* LN Udělal byste něco, cokoliv jinak, kdybyste měl tu možnost?
M. W.: Víc bych tenkrát cvičil a studoval hudbu. Netušil jsem, že mě to bude celý život živit.
* LN Mimochodem co nevidět -20. listopadu - hrají v Praze The Residents. Předpokládám, že si to nenecháte ujít...
M. W.: Půjdeme se nejen podívat. Romek je organizátorem toho koncertu a já iniciátorem. Jsem s nimi v celkem častém písemném styku. Dohodli jsme se, že uspořádáme tzv. afterparty, na které jim zahrajeme. Proběhne hned po koncertě v klubu Vagon na Národní třídě. Residents poznáte dobře. Budou valit oči.
