Nemalé množství českých uživatelů sítě Facebook bylo konsternováno, když se skupina, která v názvu hlásala (pravda, co do metody krajně podivný) záměr pomoci obětem zemětřesení na Haiti, odhalila jako rasistické fórum řešící údajnou neschopnost lidí s černou kůží si vládnout.
Nedlouho předtím zase jiní uživatelé téže sítě zírali, když se jiná skupina, jež pro změnu slibovala každému x-tému členovi oblíbený fetiš zdarma, deklarovala jako internetový fanklub Jiřího Paroubka. A co byste čekali, uživatelé?
Remcá-li jeden proti sociálním sítím na internetu, riskuje, že bude vnímán jako osoba zastydlá až zpátečnická bez kontaktu s duchem doby. Pro jistotu proto předesílám, že Facebook je geniální aplikace, díky níž se můžeme co hodinu přesvědčit o tom, že životy našich přátel i takzvaných přátel plynou podobně jako ten náš. (Někdy se jim chce vstávat a někdy ne, občas večer někam zajdou, cosi četli v novinách, vykoukli z okna ven a ono tam sněžilo.) Kdyby tenhle vynález neexistoval, neměl bych tušení o existenci množství legračních videí či fotek. Rozhodně proto nechci znít nevděčně.
„Facebookový aktivismus“ ale ve mně budí pocity, řekněme, smíšené. Všechny ty postoje, které mají váhu jednoho kliknutí, jež je ale přesto potřeba vyhlásit do celého světa. Jasně, nemusí to tak být a často ani není. Skupina na Facebooku je třeba předstupněm nějaké reálné akce v reálném světě, dají se tímhle způsobem šířit informace, jež by se k člověku jinak třeba nedostaly, jeden díky síti může najít spřízněnou duši, na niž by jinak třeba nenarazil.
Nemůžu si ale pomoct. Někdy mám z Facebooku dojem ne sítě nebo společenství, ale simultánně se ukájejících narcisů. Svépomocného družstva individuí navzájem si dopřávajících vědomí vlastní důležitosti v alternativní realitě, kde nečinnost může mít váhu činu, aniž by byl pak člověk otravován nějakými následky nebo závazky. Že se ta stanoviska na jedno kliknutí dají dalším kliknutím změnit v jejich protiklad, by nemělo nikoho překvapit.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
